O predátorských časopisech a hodnocení výsledků vědy

O vědeckých časopisech, které nehrají poctivou hru, a jak se jim vyhnout píše prof. Jan Trka, proděkan pro vědu, výzkum a doktorské studium.


Každému, kdo aktivně publikuje ve vědeckých časopisech, přicházejí téměř denně nabídky publikovat příští práci ve zbrusu novém, ale skvělém open access vědeckém časopise nebo – s mírnou obměnou – v již tradičním, dva roky vycházejícím periodiku. Tyto časopisy často mají jména, která jsou variacemi na jména zavedených časopisů, některé se honosí i impact factorem (třebaže typicky v hodnotách kolem jedné), ale hlavně nabízejí rychlý postup přijetí článku (pochopitelně po pečlivém peer-review hodnocení). Po přijetí pak následuje faktura na vysokou sumu za „publikační náklady“, pohybující se výši okolo 1 800 USD. Vydávají je vydavatelé skrytí za adresami prestižních vědeckých institucí, ale ve skutečnosti působící většinou ve třetím světě (ano, i východní Evropa je z vědeckého pohledu třetí svět!) a publikující desítky, někdy i stovky takových titulů.

To, že tyto časopisy nehrají poctivou hru, musí být každému jasné na základě jednoduché matematiky. Tolik kvalitních peer-review posudků by totiž vědecká komunita celého světa ani nestihla zpracovat, natož při slibované rychlosti. Je zřejmé, že mezi nově vznikajícími časopisy je celá řada takových, které prostě publikují cokoli, pokud autoři zaplatí publikační poplatky. Recenzní řízení buď neproběhne vůbec, nebo je zcela formální. Jedná se o prostý obchod: vy potřebujete publikovat, protože vás k tomu tlačí váš zaměstnavatel (univerzita, vědecký ústav), a my vám to za úplatu umožníme.

Beallův seznam

Web Scholarly Open Access je obecně uznávaným zdrojem informací.
Screenshot, zdroj: scholarlyoa.com.

Dr. Jeffrey Beall, knihovník z Denverské university, je asi nejznámějším „sběratelem“ podezřelých časopisů a vydavatelů a jeho web Scholarly Open Access je obecně uznávaným zdrojem informací o nich. Podle něj bylo v roce 2014 publikováno už více než 400 tisíc článků ve více než 8 tisících predátorských časopisech – jak se jim začalo říkat. Jeho seznam samozřejmě sklízí také kritiku od postižených vydavatelů i publikačních matadorů. Zařazení některých časopisů s relativně vysokým impact factorem vzbuzuje pochybnosti i u nezaujaté vědecké veřejnosti – nicméně důkazy o jejich chování, které dr. Beall dokládá v různých diskusích, jsou více než výmluvné. A také svědčí o důkladnosti, se kterou se problémem zabývá.

Kritéria pro zařazení na seznam ovšem nejsou a zřejmě nemohou být zcela objektivní; nicméně, jak píše sám Dr. Beall ve svém článku v Nature z roku 2012, součástí vědecké gramotnosti musí být i schopnost rozeznat publikační podvod.

U nás povědomost o predátorských časopisech a o pronikání účelově vzniklých publikací do systému hodnocení vědeckých výsledků šíří fórumVěda žije!. To vypracovalo i českou databázi podezřelých publikací, které se dostaly do systému RIV, seznam časopisů, které jsou na Beallově seznamu a současně i ve Scopusu a další užitečné informace.

Jak jsme na tom na naší fakultě?

V české databázi (celkem více než 500 článků) uvízlo jen 17 článků afiliovaných 2. lékařské fakultě a/nebo FN Motol, žádný z nich nemá prvního či posledního autora z řad našich zaměstnanců (dvakrát je prvním autorem doktorand naší fakulty). Zda je to dobrý, nebo špatný výsledek, může každý posoudit sám.

Je to chyba v systému?

Dostali jsme se kvůli predátorským časopisům do pasti? Nebudeme moci používat vědecké publikace k měření kvality a efektivity výzkumu? V žádném případě! Jako kdybychom přestali provozovat závodní atletiku nebo cyklistiku proto, že v ní někdo podvádí. Měření délky skoku či času v běhu nebo jízdě na kole je nepochybně objektivním měřením schopností sportovců – musíme jen důkladně střežit objektivnost závodu a ohlídat možný doping. Špičkové publikace v tradičních časopisech tradičních vydavatelů jsou pořád dobrým a jednoznačným ukazatelem kvality výzkumu. Potřebujeme se soustředit na to, čemu se teď módně říká excelence. Tedy na tu skutečně nejkvalitnější vědu, schopnou soutěžit ve svém oboru s výsledky produkovanými vědci ze západní Evropy a Severní Ameriky. Odlišit hromadění (pod)průměrných výsledků a z nich vzniklých stejně „kvalitních“ publikací od původního, zajímavého, mezinárodně kompetitivního výzkumu. Ve svém oboru přece každý z nás umí jednoznačně určit, kdo je světová špička, kdo kvalitní průměr, kdo je nosičem vody těch nejlepších, a konečně kdo je pouhý vědecký hochštapler.

Prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D., proděkan pro vědu, výzkum a doktorské studium

Vydáno: 30. 12. 2015 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.