Kateřina Váňová, studentka 3. ročníku všeobecného lékařství, píše a posílá fotografie ze své červencové stáže, kterou strávila v nemocnici v indonéském Padangu.
Na měsíční stáž na Sumatře jsem odjížděla koncem června spolu s kamarádkou z 3. lékařské fakulty. Obě jsme bydlely v jedné rodině, zvládaly překvapení muslimské kultury, cestovaly a myslím, že na společné zážitky ze světa, který byl pro nás úplně nový, budeme dlouho vzpomínat.
Stážovaly jsme na oddělení chirurgie v nemocnici Dr. M. Djamil Central General Hospital ve městě Padang a většinu času jsme strávily na operačních sálech.
Zaujaly nás v nich hygienické standardy: Hygienické filtry, tak jak je známe z našich nemocnic, tu prakticky neexistují, dveře všech třinácti sálů byly otevřené na chodbu a mezi jednotlivými operacemi a toaletou jsme v jejich průběhu mohly přecházet v jednom oblečení.
Když jsme nesměle nakoukly na neurochirurgickou operaci meningeomu, byla nám nabídnuta asistence. Pacienti leží na koženkové podložce, chirurg používá ochranné lyžařské brýle Uvex a během operace občas odchází, aby se věnoval modlitbě. Využívaly jsme nabídnutých možností a snažily se naučit co nejvíc.
Navštívily jsme i lůžkové části různých oddělení. V jednom pokoji leželo zhruba dvanáct pacientů, o které se starali členové rodiny; museli ovšem přespávat na podlaze. Jako v celém městě tu byly všudypřítomné kočky, švábi a krysy. Viděly jsme případy tetanu, lepry, TBC, nádorů mozku, vrozených vad a mnohá poranění hlavy z nehod na motorce, z nichž s většinou bychom se v Česku pravděpodobně nesetkaly. V Indonésii nefunguje systém zdravotního pojištění, a tak si ani tuto péči nemůže mnoho obyvatel dovolit.
Velkým zážitkem pro nás bylo bydlení v muslimské rodině během měsíce ramadánu. Účastnily jsme se s nimi i oslav jeho konce, kdy jsme si šly oblečené do typických šatů poslechnout modlitbu tisíce lidí na veřejné prostranství, navštěvovaly sousedy a užívaly si celodenní hostiny. Životní styl muslimů nás ale samozřejmě provázel každý den; snažily jsme se místním zvyklostem přizpůsobit především volbou oblečení. V Padangu jsme byli s ostatními stážisty téměř jediní „Western people“, a pro místní obyvatele tak velká kuriozita. Volání „Hey, Mister!“ a žádosti o společnou fotku nikdy nekončily, ale stejně tak ani ochota okolí nám se vším poradit.
Na co jsme si zvykly velmi rychle, byla indonéská kuchyně. Díky cenám, které byly pro Evropany velmi nízké, jsme s radostí ochutnávaly vše, co nám restaurace a tržnice nabízely. Během volných dnů jsme procestovaly mnoho překrásných míst západní Sumatry; skvělým zážitkem byly výlety na motorce.
Indonésii jsme zažily v roli lékařek a nadšených turistek, během několika týdnů jsme nahlédly do života místních obyvatel. Chtěla bych ji opět navštívit, i když si teď mnohem více považuji života v Evropě!
