Měsíční sbohem hovězímu

Štítky

Studentka 3. ročníku Všeobecného lékařství Jana Sprinzlová strávila letní stáž ve městě Vadodara v indickém státu Gudžarát. Píše esej a posílá fotografie.


Je jedna hodina ráno, vystupuji na letišti v Bombaji. Prší tak, že by to žádný deštník nezachránil. Období dešťů je v plném proudu...

Indie nebyla moje první volba, vlastně to ze začátku nebyla žádná volba. Na moji první stáž se mi za hranice Evropy moc nechtělo. Po těžkém rozhodování ale přece jen slabý hlásek dobrodruha někde hluboko zvítězil a mně se splnil můj dětský sen o cestě do Indie.

V dnešní době není těžké si najít informace, jak to v Indii vypadá, ale na vlastní kůži je to jiné. Když mě moje indická contact person vezla z letiště do kampusu za městem po rozblácené cestě, plné výmolů, slalomem mezi všudypřítomnými krávami, bylo pro mě těžké si tehdy představit, že se tu za pár dní budu jen tak procházet ulicemi.

Mým měsíčním polem působnosti se stalo oddělení všeobecné chirurgie v Dhiraj Hospital. První den stáže jsem měla jít na ambulanci. Bez pomoci indických studentů bych byla ztracena. Vězte, že Motol opravdu žádné bludiště není. První, co mě napadlo, když jsem dorazila na ambulanci, bylo, že jsem se ocitla na nějakém semináři. Kolem stolu sedí skupina studentů v čele s lékařem. Z mého omylu jsem ale byla vyvedena vzápětí. Nebyli to studenti, ale mladí lékaři. Systém je tu jiný. Lékaři zdejší kliniky jsou dlouhodobě rozděleni do tří skupin, v kterých společně pracují. Já byla přiřazená k jedné z nich spolu s dalšími zahraničními stážisty. Jeden den jsou společně všichni na jedné ambulanci, další den na oddělení a třetí den jsou operace, takto dvakrát do týdne. Pracuje se i v sobotu.

Nejmladší z lékařů zazvoní na zvonek na stole: znamení že další pacient je na řadě. Jiný dopíše zprávu, ručně, s počítačem se tu moc nesetkáte. Ambulance má věčně otevřená dvířka i šoupací okna do velké spletité vstupní haly nemocnice. Klimatizace na ambulanci je příliš velký luxus. Jediné, co vás drží při smyslech, je větrák nad vámi.

Zdejší lékaři nás přijali velice vlídně. Od prvního dne jsme diskutovali o všech příchozích pacientech, pomáhali s vyšetřováním, konzultovali výsledky zobrazovacích metod. Některé dny jsme dělali převazy, vyndavání stehů, mohla jsem asistovat u drobných excizí. Překvapil mě velice častý výskyt všech možných forem tuberkulózy. Jak místní chirurgové rádi vtipkují o diferenciální diagnóze: když se neví, je to tuberkulóza.

Lůžková oddělení jsou dvě velké haly: jedno pro ženy, druhé pro muže. Odhadem může být v jedné asi kolem padesáti lůžek. Každý pacient zde má nějakého rodinného příslušníka, který se o něj stará. Dny na oddělení byly nejkratší, účastnili jsme se akorát ranní vizity a zbytek dne bylo volno, někdy přibylo pár operací.

Z centrálních operačních sálů patřily všeobecným chirurgům dva.

Pacient přijde po svých až před samotný operační sál, kde sedí schoulený v klubíčku. Na sále naproti se za otevřenými dveřmi válí spousta použitých roušek, předchozí operace se chýlí ke konci. Leckterý evropský pacient by asi po této přípravě uspávat nepotřeboval, ale indičtí pacienti to zvládali s přehledem. Stejně tak indičtí chirurgové svoji práci na sále s rozbitou klimatizací. Takové vodopády na svých zádech jsem ještě nezažila...

Když jsme chtěli, mohli jsme se umýt k čemukoliv. Operační program se tu nevede, stejně tak jako přesná role operatéra. Počet lidí u operace byl omezen jen místem kolem operačního stolu. Na závěr jsme mohli zašívat kůži. Některé z nejčastějších případů, které jsme viděli – různé druhy hernií, spoustu hydrokél, cholecystektomie, odstraňování hydatických cyst, ošetřování těžkých nekrotizujících fascitid, následné implantace kožních štěpů, perforace žaludečních vředů, modifikované radikální mastektomie...

Velice jsem si cenila přístupu místních lékařů k pacientům. Nepochybně souvisí s přátelským a otevřeným chováním Indů obecně, s kterým jsme se potkávali na každém kroku. Na některé indické vlastnosti si ale bylo těžší zvykat, hlavně na jejich chápání času. Ten zde moc neznamená, s ničím není potřeba chvátat, přesný plán není potřeba.

Měla jsem možnost strávit několik dní v domácnosti své indické contact person. Byla to perfektní zkušenost, ale především milý zážitek. Indové jsou neskutečně pohostinní. Host pro ně velmi znamená. Navštívili jsme hinduistické chrámy, rodinnou farmu, zúčastnila jsem se rodinných oslav a poznala spoustu místních tradic.

Po skončení povinností v nemocnici jsme skoro každý den vyráželi do města místní dopravou, rikšami. Kampus byl vzdálený asi patnáct kilometrů. Každá jízda byla dobrodružství – hlava na hlavě, my občas napůl vystupující, řítící se rikšou, někdy na střeše. Pro místní obyvatele jsme byli lákavou atrakcí. Město Vadodara totiž nepatří mezi turistické top destinace. Upřeným pohledům, stejně tak jako nekončícím přáním se s námi vyfotit, jsme se nevyhnuli. Jiné dny jsme podnikali výlety do okolí, zlepšovali své smlouvací dovednosti, bez kterých se tu neobejdete, v deštném pralese zápasili s krvelačnými pijavicemi, kobru jsem naštěstí potkala jen v zoo, zkoušela jsem dojit krávu...

Měsíc v Indii mi přinesl mnoho nových zkušeností a nezapomenutelných zážitků. Viděla jsem život lidí, s kterým jsem se předtím nikdy nesetkala. Potkala úplně jinou kulturu a zvyky. Setkala se s nemocnicí s naprosto jinými standardy.

I když už mi upřímně poslední dny bylo po svíčkové a domácí vlhkosti vzduchu smutno, říci Indii sbohem bylo těžší, než jsem si kdy myslela...

Vytvořeno: 16. 10. 2017 / Upraveno: 11. 12. 2023 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.