Maminkám k svátku

Den matek byl poprvé vyhlášen státním svátkem v USA v roce 1914, aby alespoň jeden den v roce bylo vysloveno uznání opomíjené práci matek. Tento svátek byl zneužit ve 20. a 30. letech 20. století v rámci fašistické ideologie pro vyzdvihování mateřství německých žen. Den matek byl do českého kalendáře zařazen po roce 1989, kdy nahradil Mezinárodní den žen, spojovaný především s komunistickou propagandou. Dnes již jsou oba svátky zpět v kalendáři a je jen na vás, jak se je rozhodnete oslavit.
 
My bychom vám chtěli představit, že i mezi studentkami medicíny jsou maminky. Jaké to je mezi stránkami patologie přebalovat plenky a zároveň s eradikační léčbou Helicobactera řešit, jak nejlépe eradikovat i prdíky . O tom jsem si povídala se čtyřmi maminkami, kterým upřímně patří můj obdiv za to, jak vše s nadhledem a humorem zvládají.
 
Otázky:

  1. Proč jsi se rozhodla pořídit si dítě během studia? Případně jak jinak se to přihodilo? 
  2. Jak spolužáci a tvé okolí reagovali na to, že budeš maminkou?
  3. Pocítila jsi někdy zvýhodnění nebo naopak diskriminaci při výuce nebo zkouškách?
  4. Jak zvládáš skloubit školu s péčí o dítě? Musela jsi nějak rozkládat ročník, využíváš služeb chůvy, babiček, tatínka na mateřské?
  5. Máš nějaký konkrétní návrh, jak zlepšit podmínky pro studující maminky na naší škole?
  6. Nelituješ svého rozhodnutí pořídit si dítě? Nemáš pocit, že jsi se musela něčeho vzdát? Nechybí ti studentský život, večírky atd.?
  7. Myslíš si, že být studentkou medicíny je při mateřství výhoda nebo naopak přítěž, protože se o své dítě více bojíš?
  8. Zažila jsi s miminkem nějakou veselou příhodu, která souvisí se studiem, školou, učením? Nějakou zajímavost, která by mohla čtenáře zajímat.
     

Helča Dvořáková a Eliška Hanáková (rok a 4 měsíce), 2. ročník Bc. studia fyzioterapie
Helča si svoji Elišku nadělila málem jako Vánoční dárek.

  1. Byla to taková dost zvláštní náhoda. Já jsem nikdy nechtěla brát hormonální antikoncepci, takže jsem se zvýšeným rizikem početí musela počítat. Přesto mě to docela zaskočilo, protože se to stalo těsně před maturitou, v takovém životním zlomu. Nicméně jsem nezaváhala ani chvíli, zda dítě přijmu, vždyť v tom bříšku byla moje Eliška.
  2. Spolužáci byli úplně největší podpora a doteď jsou. Já jsem přišla do prváku už těhotná, ale oni to dlouho nevěděli, přijali mě mezi sebe a potom, co se to dozvěděli, se ke mně zachovali úplně skvěle, stále se mezi nimi cítím být spíš studentka než jako dospělá máma.
  3. Když už, tak spíš zvýhodňovali, ale snažím se, abych to nepotřebovala .
  4. Jsem teď ve druhém ročníku, který mám rozložený, takže v tomhle ohledu mám víc času, i když školy je pořád hodně. Občas pohlídá tatínek, ale když má práci, tak využíváme jesličky. Eliška je hrozně hodná, nevím, jak bych to zvládala, kdybych měla zlobivé mimčo. Bývalo to sice lehčí, když jí bylo méně než půl roku, protože to pořád spala a mohla jsem si ji brát s sebou na přednášky.
  5. Myslím, že v budoucnu bude trend, že u každé firmy a školy budou jesličky a školka. Slyšela jsem, že už to zavedli v Brně, že tam studentky „pajdáku“ (Pedagogické fakulty) hlídají děti na jiných fakultách. I u nás v Motole by to myslím šlo, že by děti chodily do školky s dětmi dlouhodobě hospitalizovanými nebo do školky zaměstnanecké.
  6. Rozhodla bych se znovu stejně, nelituju toho. I když zrovna já jsem nikdy moc neměla mateřské sklony, takže mi trochu chybí svoboda, ale musím se s tím nějak vyrovnat. Na večírky občas chodím, snažím se vyrážet i za kulturou, ale v poslední době upřednostňuju hlavně spánek . Ale celkově jsem moc spokojená.
  7. Asi je to horší, protože si uvědomuju všechna rizika a občas mě napadají černé myšlenky, co by jí mohlo stát, když spadne a tak. Ale zrovna s mojí trochu lehkovážnou povahou to není na škodu.
  8. Elišku jsem si dlouho brala s sebou do školy, a když jsme měli patofyziologii s doc. Radvanským, který s námi měl vždy trpělivost a něco složitého nám vysvětloval a potom se zeptal: „Chápete to aspoň někdo?“ A Eliška odpověděla za nás za všechny: „Ne“ .
     

Monika Nývltová a Karolínka (2 roky), 6. ročník
Moniku čeká už jen poslední státnice z gynekologie a porodnictví, tak jí držme palce!

  1. Karolínka byla plánovaná, s manželem jsme spolu už dlouho a miminko jsme chtěli. Manžel pak nechal na mně, kdy by to bylo nejvhodnější, já jsem chtěla otěhotnět ve 4. ročníku, ten ještě dodělat a pak si rozložit páťák. Povedlo se nám to úplně přesně.
  2. Všichni spolužáci se na mimčo těšili, my jsme se sešli takový dívčí kroužek a všichni věděli, že my bysme mohli a chtěli mít miminko a že jen čekáme, a byli napnutí, kdy už to přijde. Pak byli strašně nadšení, Karolínka byla první kruhový miminko, takže se konaly návštěvy celýho kroužku v porodnici a pak doma.
  3. Většinou byly reakce pozitivní, asi jako když se každý potká s těhotnou maminkou. Měla jsem jednu nepříjemnou zkušenost, když se u zkoušky zkoušející podivil, jestli jsem si to těhotenství dobře rozmyslela, že zná takové, které pak skončily jako zdravotní sestřičky. Vzhledem k tomu, že jsem byla v 7. nebo 8. měsíci, tak mi to přišlo nepatřičné. Jinak reakce byly jedině pozitivní, spíše bych ocenila, že když jsem měla jakýkoliv problém nebo prosbu, tak mi vždy vyšli vstříc.
  4. Tatínek na mateřstké není, protože nás za současné situace musí živit a nemít tatínka, který se o nás stará, tak by to bylo mnohem složitější. Manželovi rodiče bydlí v Trutnově, ale velmi nám pomáhají, když k nim přijedeme na víkend a je před zkouškou, tak Karolínku pohlídají a já mám čas na učení. Svoje rodiče mám kousek od místa, kde bydlíme, a jak se blíží zkouška, tak se frekvence našich odpoledních návštěv zvyšuje . Oběma jsem moc vděčná za pomoc, bez nich by to bylo daleko složitější. Jinak Karolínka chodí už půl roku do jesliček, předtím jsme hlídání řešili pomocí dovolených.
  5. Já osobně jsem se s žádným problémem nesetkala, když Karolínka byla nemocná, tak se to vždycky podařilo vyřešit. Co mě občas vystrašilo, když musela být 100% prezence, někdy bylo sice v sylabu uvedeno, že si můžeme třeba jednu absenci nad rámec nahradit, ale někde to tak jasně řečeno nebylo. Takže já bych uvítala domluvit se, když nebudeme moct (jsme dospělí a víme, že nám ty přednášky k něčemu jsou), tak na začátku říct 1 absence ano a další se budou nějak nahrazovat – napíšete práci, půjdete odpoledne na ambulanci, na noční. Když jsem pak za vyučujícím přišla, tak jsme se vždy nějak domluvili, ale je hloupý, že to člověk neví hned na začátku. Nejen pro maminky, ale i pro ty, co pracují, aby mohli mít nějakou rezervu.
  6. Určitě toho nelituju, já jsem večírkový typ nikdy nebyla. Na Karolínku jsme se těšili, z Karolínky máme radost. Studium s ní je náročnější, ale přesto mi to něco dalo, co se týče studia. Musela jsem si zvyknout, že není čas na učení, kdy já chci, ale kdy můžu. Když byla Karolínka ještě kojenec, tak to bylo víc v pohodě, sice péče o ni byla častější, ale pořád na to učení bylo více času. Teď když mám Káju doma a je vzhůru, tak se s ní učit nedá. Vyžaduje pozornost, hrajeme si, takže se můžu učit, jen když spí, nebo po večerech, ale moje učení je nyní stokrát efektivnější.
  7. Paranoidní maminka naštěstí nejsem, já osobně to vidím jako výhodu. Nestresuju, neplaším, naopak jsem v praxi viděla hodně nemocné děti, takže když má Karolínka týden horečky, je mi jí líto, ale vím, že tohle je ještě dobré, že nemocné dítě vypadá jinak. Další výhoda je, že vím, co dělat a že bych snad dokázala odhadnout, kdyby to bylo něco vážnějšího. A pak taky kontakty na některé doktory. Občas, když zavolám do Motola a představím se jako medička z 2. lékařské fakulty, tak mi seženou doktora ke konsultaci o něco rychleji než je běžné.
  8. Potom co Karolínka začala říkat standardní slova jako máma, táta, tak jedno z prvních slov, které se naučila, když jsem ji večer šla uložit a ona chtěla, abych tam s ní zůstala, tak jsem jí vysvětlovala: „Karolínko, maminka se musí ...“ A sama už doplnila: „Učit“. Potom se naučila rozeznat, že už to přijde, tak mě sama posílala: „Běž, běž“. Čím dál, tím jak je větší a chce si mě zapojit do svých činností, tak naopak přijde, sklapne mi notebook a knihu a řekne: „Stačí“ .
     

Petra Kopecká a Verunka (7 měsíců), 5. ročník
V ročníku, kdy byla těhotná, získala Petra prospěchové stipendium. A pak že těhotenství není doping?
 

  1. Nehoda to nebyla, předcházely tomu určité nepříjemné okolnosti, které nás přiměly přehodnotit priority. Určitě na tom měl svůj podíl i fakt, že nemůžu brát antikoncepci. Snadné to není, ale upřímně si myslím, že na to pro doktorku není nikdy vhodná doba, možná tak po atestaci, ale to je podle mě na první dítě pozdě. A Verunka má oproti spoustě dalších dětí jednu ohromnou výhodu – má plnohodnotného tatínka, který na ni má tolik času co maminka a není to někdo, kdo přijde strhaný v 6 z práce a na 20 min si pohraje.
  2. Spolužáci z toho měli velkou radost, měli pak i možnost vidět naše škvrně na ultrazvuku! Rodina se také moc těšila, bez rodinného zázemí by to asi nešlo, protože i tatínek je student.
  3. Asi větší tolerance k pozdním příchodům a časnějším odchodům, ale když to není nutné, tak skutečnost, že mám doma dítě, neprezentuju. Úplně mi nevyšly moje plány s letošním rozvrhem – rodila jsem v říjnu a protože je malá „fyziologická“ a hodná, měla jsem možnost začít opět chodit do školy velmi brzo. Jenže byl listopad, mnoho spolužáků s individuálem si už popřehazovalo předměty a mně skoro všude řekli „je nám líto“, tak teď chodím se svým kruhem a doufám, že mi to příští rok vyjde podle plánů.
  4. Jedna věc je chození do školy, což zatím zvládáme s maximem možných absencí a s pomocí kamarádů a rodiny. Vyloženě hlídací babičku nebo dědu nemáme, všichni ještě pracují. Na malou to má ale pozitivní vliv, je velmi společenská a nezávislá. Druhá věc jsou zkoušky... Vzhledem k tomu, že se v noci budí minimálně 5krát a stále kojím, cítím, že jsem poněkud natvrdlá. Ale ta kombinace děťátka a studia mě moc baví, přerušovat bych zatím nechtěla, budu rozkládat ročník.
  5. Dětské hlídací koutky na univerzitách jsou výborné, ale na to na naší fakultě není dost dětí, natož prostoru.
  6. To určitě ne (možná někdy v noci ) Sportovat se s dítětem dá, večer občas pohlídá babička a když nejsou večírky příliš pozdě nebo v zakouřeném prostoru, bereme dítě s sebou. Jeden můj spolužák jednou pronesl, že Rychlé šípy měly klubového psa Bublinu a my máme Verunku.
  7. Oboje a snadné to není – zůstat nad věcí, nepozorovat ji příliš a zároveň, kdybych něco „zanedbala“ neodpustila bych si to... Ale máme bezva pediatričky (střídají se v ordinaci dvě) a s nima mohu vše v klidu probrat.
  8. Když jsem asi 2 týdny před porodem přišla pozdě na seminář a omlouvala se, že jsem byla u lékaře a přednášející se mě zeptal, zda na to mám nějaké potvrzení. Spolužáci se začali hrozně smát a poukazovat na mé vzedmuté břicho a on záhy pochopil a smál se pak taky.
     

Bára Mikulášová, Erik (7,5 roku) a Sebastian (4 roky), 6. ročník
Bára otěhotněla ve druhém ročníku a protože se chce naplno věnovat rodině i škole, rozkládala ročníky a studuje již desátým rokem. Sama s humorem říká, že je takový rekordman medicíny.

  1. Erik byl sice neplánovaný, ale mít svoji rodinu hodnotím jako správné rozhodnutí. Byl to pro mě krok dál, u prvního dítěte jsme se sice trochu báli, ale druhé už jsme chtěli a věděli jsme, že to zvládneme.
  2. To je zajímavá otázka. Je pravda, že mi přijde, že dnes je spousta lidí zaměřených na kariéru a počítá se s tím, že každý si nejdřív bude dělat školu a kariéru. Když jsem čekala Erika, tak okolí mělo spíš takový zděšený pohled: „Chudáčku“. Já jsem se rozhodla tak, jak jsem myslela, že je správné, a třeba jsem i čekala, že to bude složité. Ale že ostatní lidi to brali negativně, říkali mi: „to budeš mít hrozný, nebudeš si moct dělat, co chceš“, tak to mě trochu mrzelo. Potom při druhém dítěti to už bylo lepší. Já taky všem vyprávím, jak je prima mít děti, protože když je někdo nemá, tak si představuje, že je to jen otrava a zátěž. Dnes je člověk vystavený tlaku ze svého okolí, že se nejdřív musí studovat a budovat kariéra a všechno až potom, tak si možná ani nedokáže představit, že by dítě do toho života mohlo patřit taky. Možná je to ale jen moje zkušenost.
  3. Ani ne. Většinou to nikdo ani neví, že mám děti, já jsem je do školy moc nevodila. Občas po zkoušce, když přišla řeč, co chci dělat v budoucnu, tak jsem řekla, že mám děti a většinou mi všichni říkali, že jsem udělala dobře, že se to dá při medicíně docela dobře zvládnout.
  4. Pro mě je primární rodina, to je můj svět a škola běží tak nějak paralelně. Není to tak, že já bych se přizpůsobovala škole, ale spíš naopak. Těžké bylo najít hlídání, proto jsem musela rozkládat ročníky, občas před zkouškama mi kluky pohlídá maminka. Jinak se to snažíme zvládat sami, Sebastian chodí do školky a Erik už je v první třídě, takže to je další nárůst práce. Lidi mají představu, že už je to snažší, ale mě to přijde pořád náročnější.
  5. Já myslím, že máme docela dobré podmínky, je perfektní, že se dá rozložit ročník, to strašně moc pomůže. Já jsem se setkala spíš s ochotou, i na studijním na mě byli všichni milí. Co je pro mě třeba složitější, i když to není záležitost fakulty, ale univerzity, že já už musím za studium platit už při studiu, kdy nemám žádné příjmy. Více by mi vyhovovalo, kdybych to mohla zpětně splácet z platu. My máme s financemi velké problémy, i na studijním to vědí, ale nikdo s tím nemůže nic dělat. Perfektní je stipendium pro sociálně potřebné studenty, to kdyby nebylo, tak bychom na tom byli daleko hůř. Já studuju s dobrýma studijníma výsledkama, protože chci být dobrý doktor, ale v tomhle mi to nijak nepomůže. To jsou ale existenční otázky, který neřeší každý.
  6. Možná na začátku, tím, že první těhotenství bylo neplánované, tak to byla taková bomba. Ale jakmile jsem se rozhodla, že budu mít děti, tak v tom okamžiku se mi život změnil a potom jsem toho nikdy nelitovala. Protože jsem pak zažívala jiný život, který mi samozřejmě přijde lepší, než ten předtím. Naopak jsem ráda, že to přišlo, z mého pohledu je to to nejlepší, co mě mohlo potkat.
  7. Spíš podle mě záleží na nátuře, jsou maminky, které se víc bojí a které ne. Já se nebojím, naopak jsem spíš klidnější, mám pocit, že se člověk víc orientuje, nemusíme hned k doktorovi, když má dítě teplotu.
  8. Líbí se mi, jak moje děti do sebe nasávají tu medicínu. Znají už slangové názvy předmětů, říkají mi: „Uč se gyndu“. A kolikrát i slyší moje perličky, které nosím z přednášek, např. z infekce, že v kozím sýru může být klíšťová encefalitida. Tak to pak Erik dává k dobru, když v rodině jíme kozí sýr. Nebo když Erika bolelo ucho a jeli jsme do Motola, tak tam byl chlapeček, který už od poslechu měl laryngitidu a Erik to hned oddiagnostikoval: „To bude asi laryngitida.“ 
Vytvořeno: 11. 5. 2009 / Upraveno: 9. 1. 2019 / MUDr. Jana Djakow