Doteď nás nic nezastavilo

Vaše Magnificence paní prorektorko, Spectabilis pane děkane, Honestus pane promotore, Honorabiles pánové profesoři, paní profesorky a členové akademické obce, drazí spolužáci a milí hosté!

Je mi velkou ctí a potěšením stát v těchto výjimečných prostorech při této slavnostní události právě s vámi všemi.

Když se rozhlédneme po osazenstvu této auly, uvidíme tři různé, ale úzce provázané skupiny. Není žádným překvapením, že nejpočetnější z nich je usazena na lavicích pro hosty. Tato početní převaha je jasnou ukázkou toho, kolik podpory, útěchy a pochopení jsme v průběhu studia dostávali. Především druhá polovina studijního programu se nesla v duchu poměrně rychlého sledu událostí, kdy se bleskurychle střídala období relativního klidu s etapami totálního nasazení. Chvíle radosti bez varování střídaly občasné pocity malomyslnosti s místy se vyskytujícími pocity marnosti až beznaděje. Nerad bych líčil studium medicíny jako průchod údolím stínů – tyto občasné strasti připomínám z jiného důvodu, totiž abych vám všem, příbuzným, blízkým, rodičům, prarodičům, partnerům a partnerkám, blízkým přátelům a kamarádům, poděkoval za podporu v těchto těžkých chvílích. Nyní jsem si jist, že mohu hovořit v plurálu i za všechny své spolužáky: Děkujeme vám. Ohromně si vážíme všeho, čeho se nám dostalo, a jen těžko budeme oplácet onu starostlivost, se kterou jsme byli dovedeni až sem.

Další skupinou přítomných jsou akademičtí funkcionáři a další členové akademické obce. Ač dnešní slavnostní akt je událostí veselou, dovolím si na tomto místě připomenout i jednu méně radostnou skutečnost: dnem promoce, jakožto opaku obřadu imatrikulačního, většina z nás přestává být členy akademické obce. Co nám však navždy zůstane, je to, že se z nás stávají alumni Univerzity Karlovy. Chovejme se, prosím, tak, aby na nás naše alma mater mohla být alespoň z části tak pyšná, jako my na ni.  Na naší 2. lékařské fakultě mě vždy udivovalo, že i při velkém množství profesorů, docentů, odborných asistentů a dalších pedagogických pracovníků, se kterými jsme přišli za ta léta do styku, se nikdy nevytratil onen nádech lidskosti. Je s podivem, že většina jmen našich kantorů nejen že vyvolává paměťovou stopu, ale dokonce i s emočním doprovodem. Co ale považuji za skutečný dar, je to, že tento emoční doprovod je takřka bez výjimky kladný. Na tomto místě bych rád opět poděkoval i za všechny své spolužáky všem našim vyučujícím. Děkujeme za bezvýhradně férové jednání, za to, že před námi nikde nebyly zavírány dveře a všude jsme se cítili vítáni a že zájemci o vaše obory měli vždy možnosti vzdělávat se u vás nad rámec běžné výuky. Mezilidské vztahy na 2. lékařské fakultě rozhodně jsou nadstandardní.

To mě přivádí ke třetí, poslední, ale dnes velmi důležité skupině účastníků promočního obřadu, tedy k mým spolužákům. Drazí přátelé, ne všechny vás znám tak, jak byste zasluhovali nebo jak bych si přál, ale každého z vás obdivuji a každého kvůli něčemu jinému. Jsou mezi námi lidé, kteří zvládli náročné studium, i když se kvůli němu museli napřed naučit český jazyk, spolužáci z různých koutů České republiky a ze Slovenska, studující daleko od svých blízkých, lidé, kteří při náročném studiu zvládali spolupracovat na výzkumu na ústavech naší fakulty a tvořit studijní materiály vysoké kvality pro mladší ročníky, pilní studenti, kteří nikdy neklopýtli, a přesto je ani nenapadlo zvolnit, další, kteří dokončili již druhou vysokou školu, a hlavně my všichni, kteří jsme nikdy nic nevzdali, a to jistě i proto, že jsme si vždy navzájem byli oporou.

Rád bych vám všem pogratuloval a popřál několik věcí. Přeji vám, ať při své práci nikdy nezapomenete na to, že tohle jste chtěli. Přeji vám, ať si navždycky uchováte špetku z té naivity, se kterou jsme kdysi nastupovali na fakultu a se kterou nyní nastupujeme do zaměstnání. Přeji vám, ať vám vzpomínka na dnešek vždy připomene vaši výjimečnost, až budete obklopeni samými zkušenějšími lékaři. Přeji vám, abyste nacházeli a využívali možnost být nositeli a pokračovateli medicínského vzdělání, protože věřím, že tato možnost bude nám všem na dosah ruky.

Nacházíme se na důležitém mezníku v našich životech a já doufám, že všichni vykročíme správným směrem vstříc novým výzvám a že je pokoříme stejně, jako jsme to zvládli se všemi minulými.

Doteď nás přece nic nezastavilo. Děkuji.

Vaše Magnificence, Spectabilis, Honorabiles, vážené akademické kolegium, drazí rodiče a hosté!

Mí spolužáci mě požádali, abych zde za nás, absolventy 2. lékařské fakulty ročníku 2017, pronesla několik slov, a já si této důvěry velmi vážím.

Nejdříve bych chtěla promluvit k vám všem, kteří jste nás ve studiích podporovali, a poděkovat našim příbuzným, v jejichž očích jsme se stali plně kvalifikovanými lékaři už po prvním semestru studia, všem přátelům, kteří museli nejednou poslouchat, kolik otázek se zas musíme naučit, našim trpělivostí i porozuměním obdařeným partnerům a partnerkám, kteří nám ve chvílích krize dodávali sílu i zmrzlinu, a hlavně bych chtěla promluvit k našim rodičům. Děkujeme za tu obrovskou podporu ve všech jejích podobách a formách, děkujeme za vše, co jste nás naučili, za to, jací lidé díky vám jsme, a vězte, že tahle promoce je stejně tak určena pro vás, jako pro nás.

Když jsme před šesti lety začali naše studium, pro řadu z nás – včetně mě – byla promoce tak vzdálená někde v budoucnosti, že jsme o dokončení medicíny ani moc nepřemýšleli. Veškerou naši schopnost zamířit na cíl zaměstnaly anatomie s histologií. A co bylo alespoň pro mě v té době obzvlášť nepředstavitelné, bylo, jaký pocit to asi bude, až převezmu diplom spolu s tou obrovskou zodpovědností, kterou symbolizuje – že se na ni budu cítit připravena. Dnes, jak tady před vámi stojím, je mi jasné, že jsem se pletla. S pokorou a jen malým náznakem paniky přijímám, že nejsem zcela připravená na celou řadu aspektů práce lékařky. A i když jsem přesvědčena, že o něco méně zkostnatělé curriculum by s touto skutečností bývalo napomohlo, je pravdou, že znalostí jsme nabyli spoustu. Každým rokem jsme pronikali do principů medicíny hlouběji, a během posledních několika let pak vědomosti i příležitostně aplikovali v praxi. To, co nám tak dříve připadalo jako cizí slova, dnes považujeme za mateřštinu, co jsme měli za mechanismy nepochopitelně komplikované, bereme jako bazální fakta, na kterých stavíme hypotézy.

Získali jsme navíc nejen vědomosti, ale i cenná přátelství, která, jak věřím, vydrží naše zapojení do pracovního procesu. Poznali jsme řadu zajímavých a inspirativních lidí z oboru, mnozí se stali našimi vzory, a více jsme poznali i sami sebe – co nás motivuje, když už máme dojem, že to dál nejde, poznali jsme, kde jsou naše hranice, co nás baví a nebaví, co v životě dělat chceme a nechceme. Za sebe a všechny své spolužáky můžu říct, že fakultu opouštíme jako dobří lidé se skutečnou touhou pomáhat a odhodláním zhostit se našich nových životních rolí jakožto lékařů, jak jen nejlépe budeme umět. Možná z toho máme trochu strach, to nám ale snad prominete. Vždyť jsme právě splnili náš dosavadní životní úkol – nejdřív dostat se na dobrou vysokou školu a tu samou školu pak dostudovat – a čeká nás krok do neznáma. Možná také nevíme všichni přesně, který z mnoha oborů medicíny se k nám nejvíce hodí nebo jestli jsme si vybrali své první místo správně, ale myslím, že to je také v pořádku. Máme pořád ještě čas vybrat si jinak, čas přehodnotit takto důležitá rozhodnutí, a já pevně věřím, že při každém rozhodování budeme mít dost odvahy zůstat pravdiví sami k sobě a svým hodnotám a budeme vždycky znát svou cenu.

Věřím také, že budeme lékaři nejen erudovaní, ale i laskaví, otevření a chápaví, a to ke všem a bez rozdílu.

Nám všem přeji ze srdce hodně štěstí!

Vaše Magnificence, paní proděkanko, Spectabilis, pane děkane, Honorabilis, pane promotore, vážený profesorský sbore, vážení hosté a kolegové!

Na začátku bych chtěl poděkovat svým spolužákům, kteří mi projevili důvěru a nominovali mě, abych nyní před vámi stál a pronesl promoční řeč. Je to pro mě velká čest. A o to více, že před vámi stojím zde, na půdě Univerzity Karlovy v této krásné historické budově Karolína.

Dnešek je smutným, ale i šťastným dnem. Smutným proto, že tímto slavnostním aktem dochází k definitivnímu rozloučení s 2. lékařskou fakultou a studentským životem. A šťastným právě proto, že tímto slavnostním aktem dochází k definitivnímu rozloučení s 2. lékařskou fakultou, a hlavně se studentským životem.

Moje pocity smutku vycházejí z toho, že se budu muset rozloučit s řadou báječných lidí, které jsem v průběhu studia poznal, a s přátelským prostředím naší fakulty. Věřím, že silné vazby, které jsme si vytvořili sami mezi sebou, s našimi pedagogy a ostatními pracovníky fakulty, nám z velké části vydrží na celý život.

Moje pocity štěstí vycházejí naopak z toho, že se konečně můžu rozloučit s nekonečným sezením u knížek, s pocity nevolnosti před zkouškami, s prázdným bankovním účtem a se studentským jídelníčkem, který se z velké části skládal z kuřecích párků, špaget s kečupem (v období blahobytu i se sýrem) a lahvového piva. Přichází nový začátek a já se na něj nesmírně těším.

Připadá mi to to jako včera, kdy jsem v davu několika stovek uchazečů stál před přednáškovou místností, kde měly zanedlouho proběhnout příjímací zkoušky. Díval jsem se kolem sebe a v hlavě se mi honila jediná myšlenka: „Proč jsem se, já blbec, nepřihlásil na 1. lékařskou fakultu, kde vezmou skoro každého? Tady nemám šanci se dostat.“ Takže si asi dokážete představit radost, kterou jsem prožíval ještě tentýž večer, když jsem zjistil, že postupuji do druhého kola přijímacího řízení, a definitivní pocit vítězství a euforii, když jsem si uvědomil, že jsem přijatý na 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Předpokládám, že jsme na tom v těch dnech byli všichni stejně.

Nebudu určitě mluvit pouze za sebe, když řeknu, že studium medicíny byla fascinující cesta, i když občas velmi trnitá, na kterou nikdy nezapomenu. Byla to cesta plná rozvoje, poznání, ale i odříkání, stresu, a někdy i slz. Za posledních šest let jsme nashromáždili obrovské množství zážitků a vzpomínek. Pamatuji na úplné začátky, kdy jsme se začali učit, jak lidské tělo vypadá a funguje. Desítky hodin jsme strávili koukáním do mikroskopů, preparací těl na pitevním sále a přípravou chemických pokusů. Po večerech jsme se na kolejích učili sobě navzájem odebírat krev. Úspěšné odběry jsme později řádně oslavili. Zmínku si zaslouží i naše oficiální fakultní hospoda Dr. Voják, kde jsme strávili nejeden dlouhý večer.

Zažívali jsme jedny z nejkrásnějších okamžiků našeho života, ale občas přišly i chvíle, na které s láskou vzpomínat nebudeme. Přiznám se, že například ze slov pana profesora Zámečníka u mého prvního zkoušení z patologie, která zněla takto: „Tak jsme skončili, kolego, uvidíme se znovu za dva týdny,” mi dodnes naskakuje husí kůže. Druhý pokus dopadl o poznání lépe, pan profesor mi řekl: „No vidíte, jste docela chytrej kluk.” To bylo poprvé a taky naposled, co jsem něco podobného na vysoké škole slyšel.

Pomalými krůčky se z nás začali stávat lékaři. Postupně jsme se dostali až k práci v nemocnici. Díky našemu zázemí ve fakultní nemocnici v Motole jsme mohli stát po boku nejvýznamnějších odborníků a kapacit české medicíny. Někteří z nás s nadšením trávili čas v odborných ambulancích, jiní zase preferovali přihlížet precizní práci na operačních sálech. Měli jsme možnost dostat se do intimního kontaktu s životem i smrtí a s pacienty prožívat příběhy bezmoci, ale i naděje.

Přátelé absolventi, celkem jste na fakultě strávili skoro 2100 dní, absolvovali jste 48 zkoušek a pět státnic. Dohromady jste se naučili 3678 zkouškových otázek. To není málo. To, že jste se dostali až na konec této dlouhé cesty, svědčí o tom, že disponujete vlastnostmi, jako jsou odhodlání, disciplína a pracovitost. Tyto vlastnosti vám pomohly stát se lékaři, ale pomůžou vám i v budoucnu, a to nejen v profesním životě, ale i v rodině a lásce. Když se podívám před sebe, vidím, že intelektuální potenciál v této aule je obrovský. Česká medicína má ve světě skvělé jméno a já nemám nejmenší pochybnost o tom, že ho budete šířit dál.

A nakonec musím přistoupit k tomu nejdůležitějšímu, a tím je poděkování. Chtěl bych tímto jménem přítomných absolventů poděkovat všem akademikům, lékařům a ostatním pracovníkům 2. lékařské fakulty a Univerzity Karlovy za to, že nás studiem po celou dobu trpělivě provázeli, pomáhali nám a dělili se s námi o své znalosti a zkušenosti. Poděkování také patří fakultní nemocnici v Motole a dalším zdravotnickým zařízením, kde jsme měli možnost poznat praktickou tvář medicíny a každodenní realitu lékařské profese.

Největší dík však patři naším rodinám a blízkým. Drazí rodiče, prarodiče, sourozenci, strýčci a tetičky, partneři, partnerky, jsem nesmírně vděčný, že jste nám vytvořili takové zázemí, abychom se postupně propracovali všemi úrovněmi vzdělávacího systému až ke studiu lékařství. A děkuji, že jste nás během celého studia podporovali a byli naší oporou. Bez vaší lásky a péče by z nás dnes lékaři nebyli.

Vážení přátelé, dnešní den je tedy smutným koncem, ale i šťastným začátkem. Přeji vám všem, aby to byl začátek krásné a smysluplné nové etapy života. Děkuji.

Vaše Magnificence, vážená paní prorektorko, Spectabilis, vážený pane děkane, Honorabilis, vážený pane promotore, drazí rodiče, kamarádi, milí hosté!

Dovolte, abych zde jménem 1. a 2. kruhu 2. lékařské fakulty pronesla několik slov.

Ráda bych se krátce ohlédla za uplynulým studiem. Před šesti lety jsem sotva věřila, že tady budu dnes stát. A přitom jsme tu. A prakticky všichni. Odvedli jsme neskutečný kus práce a můžeme být na sebe právem hrdí. Pro zajímavost jsme zvládli 43 zkoušek, což je 3 417 otázek a tisíce a tisíce stran učebnic a vypracovaných materiálů. Ale nebylo to jen o studiu. Nejúžasnější věc, co jsme si mohli odnést, jsou naše skvělá přátelství a společné zážitky.

Medicína nám toho spoustu dala i vzala. Vzala hodně volného času, velké množství spánku, někdy i trochu zdravého rozumu, ale jsem si jistá, že nám toho daleko více dala. O vědomostech a kamarádech není pochyb, ale také umíme skvěle stát na chodbě ve snaze nepřekážet, kde komu dala škola pár dioptrií navíc, špatné stravovací návyky, křivá záda a noční můry o zkoušce z patologie. Přesto, alespoň pro mě, to bylo zatím nejlepších šest let mého života.

Hlavně sem ale patří poděkování.

Díky fakultě – že nám poskytla tak skvělou atmosféru ke studiu.

Díky všem našim skvělým učitelům – na vás často stála naše motivace a chuť do samotné medicíny.

Díky ale patří také učitelům špatným – alespoň nás inspirovali, jak medicínu nebo výuku dělat nechceme.

Díky Antonu Vikovi za jeho 3 834 stránek vypracovaných otázek.

Díky našim rodičům a rodinám – bez vaší podpory bychom jen těžko mohli vystudovat.

A především díky našim kamarádům, kteří nás drželi a drží v těžkých chvílích a radují se s našimi úspěchy – bez vás bychom byli nahraní.

Na závěr mám ještě několik přání.

Pro fakultu – aby naslouchala studentům jako doposud a nebála se změn, spousta z nich může být k lepšímu.

Nám přeji, aby nás práce naplňovala a bavila. A pokud nebude, ať máme dost odvahy ji změnit. Ať jsme odpovědní lékaři a nemusíme se bát telefonátů od Zámečníka, jak jsme strašně neschopní. Nebuďme lhostejní k situaci kolem nás a nebojme se ozvat. A nakonec, až budeme třeba jednou předávat znalosti dalším studentům, nezapomeňme na to, že jsme také všichni nějak začínali.

Čeká nás nová etapa, která se zdá možná trochu děsivá, ale těším se, co nám budoucnost přinese.

Děkuji za pozornost.