Absolventi po roce: zkušenosti mladých lékařů

Jak hodnotí svoji pracovní zkušenost? Splnila práce jejich čekávání? V čem vidí největší změnu oproti studiu? Pět medailonků, pět různých oborů a zkušeností. Sestavila Barbora Vakrmanová.


Tomáš Gajdoš, psychiatrie, Švédsko

Pracuji na Psychiatrické klinice Länssjukhuset Ryhov (Krajská nemocnice Ryhov) v Jönköpingu ve Švédsku, kde se od června stávám ST-lékařem (obdoba atestace). Jako největší klinika v kraji poskytuje jediná 24hodinovou péči (akutní příjem včetně dětských pacientů v noci), intenzivní péči pro neklidné pacienty a také soudně-psychiatrickou péči. Dosavadní pracovní zkušenost hodnotím pouze pozitivně – možnost starat se o pacienty napříč spektrem všech psychiatrických diagnóz a ve všech etapách onemocnění, vzdělávací systém (kurzy, které absolvuji podle svého výběru, několik hodin týdně vyhrazených na studium v rámci pracovní doby, jako ST-lékař mám přirazeného zkušeného atestovaného lékaře, se kterým se 1x týdně potkávám a diskutuji pacienty a dotazy), nesmírně příjemné prostředí a mezilidské vztahy na pracovišti a asi bych neměl opomenout ani platové podmínky. Práce je náročná a do jisté míry vyčerpávající zejména kvůli jazyku (ono v psychiatrii se docela mluví a poslouchá), kde je stále ještě prostor ke zlepšování. Zásadní rozdíl mezi prací a studiem je pro mě osobně v tom, že práce mě o poznání víc baví.

Martin Mikeš, radiologie

O svém budoucím oboru jsem měl od začátku jasno! Myslím ovšem od začátku června 6. ročníku, kdy dospělo i mé nekonečné rozhodování do svého cíle a volba padla na zobrazovací metody. Tím chci uklidnit podobně nerozhodné – i takto to jde! Svého rozhodnutí po téměř tři čtvrtě roce v nemocnici nelituji, je to obor velmi zajímavý a rozmanitý. Při nástupu jsem ocenil zejména fakt, že naše fakulta (jako jedna z mála) věnuje tomuto oboru takový prostor a student má možnost poznat ho mnohem lépe než v týdenním rychlokurzu. I přesto pro mě bylo vše nové a začínal jsem v podstatě od nuly. Naštěstí jsou i mimo fakultu lékaři, kteří s nadšením předávají svoje zkušenosti mladším, takže jsou pak ony krušné začátky schůdnější. Doposud největším zklamáním je pro mě zjištění, jak velkou je nemocnice loutkou v rukou politiků, kdy se pro nemocnici zásadní rozhodnutí mnohokrát neřídí dle zdravého rozumu, ale dle úřadující politické barvy.

Anton Vik, dětská chirurgie

Svoju pracovnú skúsenosť hodnotím veľmi dobre. Myslím si, že okrem typu pracoviska to dosť závisí i od kolektívu ľudí, medzi ktorých sa dostanete. Ja som mal šťastie na menší kolektív dobrých ľudí, ktorí sa mi popri práci dostatočne venujú, skontrolujú, poradia, upozornia, čo je dôležité. Ak aj pochybím, nekričia na mňa, ale normálne mi problém povedia, vysvetlia, ako to nabudúce urobiť správne. Ide to aj bez zbytočného stresu. Štúdium medicíny je dostatočne dlhé, aby sa upravili moje očakávania do reálnych medzí, takže ako absolvent som odchádzal s očakávaniami veľmi blízkymi realite. Možno aj preto, že som na pracovisko dochádzal už počas štúdia. Mal som možnosť porovnať Slovenské a České pracoviská. Veľmi sa nelíšia, a i preto som sa na Slovensko vrátil. Samozrejme okrem iných dôvodov. Najväčšiu zmenu oproti štúdiu vidím v prijatí zodpovednosti. V službách slúžim sám, rozhodovanie ostáva na mne. Mám na telefóne príslužbu, ale tam sa obraciam, až ked si s niečím naozaj neviem poradiť. Častokrát sa musím rozhodnúť, či niekoho prijať, alebo neprijať, musím sa rozhodnúť, či operovať, alebo neoperovať. Túto zodpovednosť som ako medik nemal. Nikto nás ju nenaučil prijímať. Začiatky boli ťažké, dnes pri mojej asi 30. službe to už je lepšie, v mnohých veciach sa z toho vyvíja rutina.

Martina Andrášová, gynekologie a porodnictví

Po studiu na 2. LF UK jsem se rozhodla zkusit štěstí v Německu. Pracuje tam i přítel, a byť já sama jsem do Německa nijak zvlášť nechtěla, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Práci jsem hledala poměrně dlouho (poté, co jsem vypotila krev při učení němčiny), a nakonec se mi podařilo zakotvit v Regensburgu na Gynekologicko-porodnické klinice tamní fakultní nemocnice. Co se týče hledání práce, doporučuju si předem zjistit, jak velký je o daný obor zájem – o gynekologii byl bohužel zájem veliký a často mě (logicky) převálcovali domácí studenti. Co je asi ale na Německu nejdůležitější – zjistit si, jak to v daném oboru chodí, jaké jsou kompetence lékaře atd. Zrovna gynekologie, a ještě přesněji porodnictví, má systém o hodně rozdílný oproti Česku – lékař na porodnici spíš jen píše papíry, provádí císařské řezy (a to většinou ne jako hlavní operatér) a píše příjmy. Běžné porody vedou porodní asistentky a ty komplikované zase atestovaní lékaři. Za obrovské plus beru to, že je praxe o malinko komplexnější – snad každý den jsem měla možnost vyzkoušet si ultrazvuk, měřila jsem biometrii a diagnostikovala mimoděložní těhotenství atd. Starala jsem se o pacientky jak fyziologické, tak rizikové. Dalším velkým plusem jsou určitě peníze, tam se ale je potřeba připravit na dlouhé byrokratické „nutnosti“, než začnou reálně přicházet na účet. Jsem jedna z mála, která se rozhodla vrátit po docela krátké době zpátky do ČR. V chirurgickém oboru je totiž manuální praxe to nejdůležitější a hodně mi v Německu scházela. V Čechách mám více praxe, než jsem si mohla přát. Určitě nikoho neodrazuji, třeba v interně nebo pediatrii či všeobecné chirurgii jsou podmínky Německo vs. ČR přibližně stejné. Faktem ale zůstává, že člověk by to měl posuzovat individuálně, podle žebříčku svých priorit, a podle toho se rozhodnout. A život po škole? Nostalgicky vzpomínám na super časy v Motole, ale jsem ráda, že mi zůstalo už jen „pár“ diagnóz a léků, které musím udržet v hlavě.

Marek Kysela, transplantační chirurgie

Po škole jsem nastoupil na kliniku transplantační chirurgie v IKEM. Kromě samotných transplantací se věnujeme břišní a cévní chirurgii v celém spektru. Před nástupem do práce jsem se nejvíc bál, že mě praxe semele spolu s mojí nevědomostí. První den mě ale uklidnil. Všichni kolegové byli nanejvýš přátelští, včetně vedení. Proces zaučování plyne přirozeně a nenásilně. I na takové klinice mě jakožto absolventa pustili ihned na sál a po pár prvních asistencí u všech možných výkonů – od pupeční kýly až po multiviscerální transplantace – jsem pod dohledem začal operovat sám. Kdybych měl porovnat život na fakultě s tím pracovním, tak už bych neměnil. Práce mi sice zabere nepoměrně víc času a fyzických sil, ale na druhou stranu se konečně soustředím na obor, který mě nejvíc zajímá. Medicína mě bavila, upřímně si myslím, že to je nejlepší fakulta ze všech a že jsme měli jedinečnou možnost setkat se se špičkami jednotlivých oborů. I když se nedají zapamatovat všechny informace, které se nám tyto osobnosti snažily předat, odnesl jsem si hlavně jejich otevřený a vřelý přístup k pacientům. K tomu jsem měl bezkonkurenční spolužáky, s nimiž jsem dodnes v každodenním kontaktu a bez kterých bych snad ani nedostudoval. Co se týče mojí práce – denně vidíme pacienty, kteří balancují na hraně života a smrti nebo strádají v nekonečném dialyzačním programu. Po operaci ale rozkvetou a ve většině odcházejí domů po svých, velmi vděční, kdy sami nechápou takovou změnu v tak krátkém čase. Je to úžasný obor, který mě hlavně tímto nabíjí a motivuje do dalšího prohlubování vlastních vědomostí a kde člověk denně žasne nad možnostmi moderní medicíny. A můj take home message? Těšte se. Stojí to za to.

Vydáno: 21. 6. 2017 / Odpovědná osoba: Mgr. Ing. Tereza Kůstková