Kardiologická klinika má dva nové docenty

Lucie Riedlbauchová: Chtěla jsem operovat i diagnostikovat

Ve své habilitační práci se zabývala problematikou faktorů modifikujících efekt srdeční resynchronizační terapie. Ta představuje relativně novou léčebnou alternativu u chronického srdečního selhání a je schopna nejen zmírnit symptomy a zlepšit kvalitu života, ale v řadě případů přispět i k zastavení, anebo dokonce zvrácení patologického procesu a zlepšit prognózu nemocných se srdečním selháním. Její efekt je však velmi individuální a až kolem 30 % pacientů lze klasifikovat jako non-respondery resynchronizační terapie. Dr. Riedlbauchová se zaměřila na studium významu některých proměnných, které účinnost této léčby ovlivňují.
 

 
Co ze své habilitační práce byste vyzdvihla?
Srdeční selhání je jeden z palčivých problémů současnosti. Pacientů přibývá, protože přes veškerou prevenci a osvětu je těžké měnit životosprávu a předcházet rozvoji různých srdečních onemocnění vedoucích ve finále k selhání srdce, navíc populace stárne. Resynchronizační terapie patří mezi ty léčebné metody, kde je efekt vidět bezprostředně po několika dnech nebo týdnech od implantace systému pro resynchronizační léčbu, což přináší velkou satisfakci pacientovi i lékaři. Ne každý pacient však reaguje na tuto terapii stejně, a tak se všichni na tomto poli snažíme zjistit, komu, resp. za jakých okolností, tato léčba pomůže. V habilitační práci je popsáno několik faktorů, které ovlivňují účinnost resynchronizační léčby a jako střípky přispívají k celkové mozaice klinického zlepšení, nicméně pokud bych měla něco vyzdvihnout zvlášť, pak osobně považuju za významný výsledek naše zjištění, že jsme touto cestou schopni pomoci i pacientům, kteří mají rozsáhlé jizvení srdce po infarktech.
 
Co vám příprava na habilitaci přinesla?
Habilitace je hlavně o dvou věcech – vědecké činnosti a výuce. Pokud se týká vědecké činnosti, kromě posunu našeho vědění v určitém oboru vidím její pozitivum v tom, že vede k rozvoji myšlení a kritickému zkoumání věcí. Naučíte se zkoumat pozadí nějaké skutečnosti a začnete brát věci, které čtete od jiných autorů, trochu kritičtěji. Publikovat pozitivní práci na velkém souboru pacientů je relativně jednoduché a do značné míry to může ovlivnit guidelines a vedení léčby. Na druhou stranu ne všechny takto jednoznačně pozitivní studie musí nutně odrážet celou pravdu, a to, že je pak člověk schopen se na problém podívat vlastníma očima, zhodnotit výsledky vlastních pozorování, je jeden z přínosů vědecké práce obecně.
 
A co se týká výuky? V určitém okamžiku profesního života je to skoro nutnost a myslím, že je optimální, když se to stane v době, kdy člověk ještě nezapomněl na neduhy vlastního pregraduálního i doktorského studia ze strany školy, aby se mohl pokusit dalším generacím start jejich profesní dráhy zkvalitnit, usnadnit a předat to nejlepší. Nakolik se to daří, ale musí posoudit jiní.
 
Jak hodnotíte habilitační přednášku svého kolegy? Do své práce vstupoval s hypotézou, která se nepotvrdila. Jak běžné to je?
Samozřejmě pozitivní výsledek je vždycky příjemnější. Pan doktor se zabývá intenzivně ischemickou chorobou srdce, resp. její invazivní léčbou, takže je logické, že se věnoval tématu vyhledávání dalších biomarkerů, které bychom mohli použít u pacientů s akutními infarkty k jejich časné diagnostice. Téma bylo velmi dobré a zpracované kvalitně. Bohužel to, že se hypotéza nepotvrdí, je v medicíně relativně běžné. Můžete mít krásně vykonstruovanou hypotézu, která se zdá slibná, ale pak vám praxe ukáže, že je problém trochu jinde. Takový je život.
 
Jakou roli v kardiologii hraje genetika? Je šance, že jednoho dne budeme vědět u dvacetiletého člověka, jestli a kdy dostane infarkt?
Jsou kardiologové, kteří věří tomu, že v řádu desetiletí budeme schopni na základě genetického screeningu stanovit riziko vzniku určitých chorob. Já osobně o tom nejsem úplně přesvědčená, protože problémy, které řešíme my, sice do značné míry mohou mít genetický substrát, ale přetrvává velká role faktorů zevního prostředí (alespoň jak to dnes vidíme), které ovlivňují, nakolik se onemocnění manifestuje, nebo ne. Zatím se zdá, že životní styl a podmínky, ve kterých člověk žije, rozhodují o vzniku onemocnění ve většině případů mnohem víc než genetické pozadí. Prostě každý svého štěstí strůjcem.
 
Věnujete se výzkumu, klinické praxi i výuce mladších kolegů. Je vám některá z těchto oblastí bližší než jiná?
Je určitě dobře dělat všechny tři. Je to trochu jako s jídlem. Když si dáte svíčkovou, samotné knedlíky jsou dobré, samotné hovězí je dobré, ale jedinečnou chuť pravé české svíčkové dělá až kombinace toho všeho dohromady. A stejně je to s naší prací. Osobně cítím, že je dobré pracovat na všech těchto třech polích a rozumně je vyvážit tak, aby člověk dělal práci s radostí a dobrým výsledkem.

 
Jste absolventkou 1. LF UK, nyní působíte jako pedagog na 2. LF. Můžete obě fakulty porovnat?
Ano i ne. Za velkou přednost 2. LF považuju mj. velmi kvalitní a dlouhá desetiletí probíhající výuku v oborech dětské medicíny. Absolventi 2. LF mají být ale všeobecnými lékaři, což zahrnuje i ucelené vzdělání na poli medicíny dospělých. Vzhledem k tomu, že kardiovaskulární onemocnění patří mezi nejčastější příčiny úmrtnosti v dnešní době, měl by být tomuto tématu věnovaný adekvátní prostor (a teď mluvím nechtěně jako patriot vlastního oboru), protože s nemocným srdcem se u svého pacienta setká absolutně každý klinický lékař, bez ohledu na zvolený obor. Na jednu stranu chápu, že v rámci studia je třeba se seznámit i s raritními problémy a chorobami, které člověk třeba v životě neuvidí, a osobně si myslím, že přesně to je jedna z rolí fakulty, abychom někam do povědomí dostali, že existují i vzácná onemocnění, a věděli, kam se podívat nebo koho kontaktovat, když se před námi zjeví někdo, kdo by je mohl mít. Na druhou stranu přece jen student, který vychází lékařskou fakultu, by měl být dobře obeznámen s nejpalčivějšími problémy, které bude řešit. Pozitivní ale je, že díky vstřícnosti vedení fakulty a činnosti profesora Veselky (přednosta Kardiologické kliniky, pozn. red.) na tomto poli se nyní podařilo rozsah výuky kardiologie rozšířit, aby studenti, kteří dnes sami cítí v této oblasti určitý deficit, měli v budoucnu kvalitní průpravu i v tomto oboru medicíny. Srovnání obou fakult je ale docela obtížné, protože jednu jsem absolvovala od píky jako pregraduální student, v té druhé působím takříkajíc na druhé straně barikády už „jen“ jako učitel specifické problematiky. Abych mohla srovnávat, musela bych projít výukou na 2. LF taky od píky... ale znovu už by se mi všechny ty zkoušky asi dělat nechtělo.
 
Jsou dnešní studenti jiní, než jste byli vy?
Zásadní rozdíly mezi námi a studenty, kteří dnes absolvují lékařskou fakultu, nevidím. Vždy se najdou lidé, kteří se studiu věnují více a se zájmem, a potom lidé, u kterých vás občas napadne, proč vlastně na školu chodili. Možná, že sem tam by byla na místě větší ohleduplnost vůči přednášejícím ze strany studentů. Občas je surfování po internetu a nepřítomnost ducha během přednášek docela odrazující. Osobně by mi bylo příjemnější mít na přednášce pět lidí, které problematika zajímá, než plný sál, z něhož polovina je duchem mimo. Ale možná jsme byli stejní, jen to z druhé strany lavice teď člověk vidí trochu jinak.
 
Měly by větší prostor dostat interaktivní výukové materiály, on-line nahrané přednášky apod.?
Sama s tím praktické zkušenosti nemám, nedokážu odhadnout, nakolik by to zlepšilo výuku. Má to jistě velký potenciál a postupně si jejich výhody ohmatáme   praxi. Přesto si ale myslím, že zejména v medicíně je skoro nejdůležitější osobní kontakt s pedagogem, možnost vidět profesora nebo jiného špičkového odborníka pracovat ve svém oboru přímo na sále, v ambulanci, u lůžek, sledovat, jak komunikuje s pacienty. To jsou totiž věci, které jinými způsoby úplně předat nelze.
 
Proč jste si vybrala kardiologii?
Když jsem končila pregraduální studium a přemýšlela co dál, uvažovala jsem spíše směrem k chirurgickým oborům, protože práce rukama a operatura konkrétně mě velmi zajímala. Na druhou stranu interní obory poskytují možnost pacienta diagnostikovat, od prvních potíží téměř detektivní prací zjistit, co mu je. Chtěla jsem najít obor, kde se obě tyto polohy snoubí, a takových oborů je relativně málo. Kardiologie mezi ně patří. Druhá výhoda, kterou kardiologie přináší, je, že výsledky práce jsou vidět prakticky hned. Když přijde někdo s infarktem, smrt na jazyku, a za hodinu – po provedené revaskularizaci – se vás ptá, kdy už půjde domů, protože už mu vlastně nic není, dává vám to pocit, že to má všechno smysl. Neplatí to samozřejmě vždycky, ale ten progres v kardiologii posledních desetiletí je veliký a bezprostředně patrný výsledek léčby i v podoboru, který dělám já, je něco, co je velmi atraktivní a člověku poskytuje velkou satisfakci.
 
Dodržují kardiologové životosprávu, kterou doporučují pacientům?
To je těžká otázka (smích). Samozřejmě rámcově všichni kardiologové principy zdravé životosprávy znají, na druhou stranu někdy je v běžné praxi velmi těžké vše dodržet. Ale minimálně se o to snažíme, s jakým výsledkem asi ukáže až budoucnost a to, zda skončíme na koronární jednotce.
 
Jak je obtížné kloubit kariéru s rodinou? Je to pro ženu těžší?
Jednoduché to určitě není, z řady hledisek. I když je velká snaha o rovnost příležitostí, pro ženu je to v některých aspektech do určité míry obtížnější. Samozřejmě u lékařek záleží i na tom, který obor si vyberou, jsou obory, kde na kongresech nepotkáte ženu téměř žádnou, a jsou obory medicíny, kde je zastoupení žen větší.
 
Jak je na tom kardiologie? Je víc mužská, nebo ženská?
Jak kde, např. problematika, které se věnuji, je doménou mužů, a samozřejmě není úplně jednoduché se prosadit.
 
Co ráda děláte ve volném čase, pokud nějaký máte?
(smích) Prakticky nemám, povinností spíš přibývá než ubývá a volného času je čím dál méně. Od dětství jsem se ale velmi dlouho, až do nedávna, věnovala tanci; tanec je to, co mi dlouhodobě dělalo radost a pomáhalo relaxovat. Snažím se v tom nějakým způsobem pokračovat dál, i když teď to jde o něco hůř. Velmi ráda mám také poslech hudby, ráda chodím na živé koncerty, k čemuž mám blízko díky své rodině. Pro aktivní relaxaci pak výlety, cykloturistiku, pěší turistiku, odpočinek v přírodě.
 
Děkuji za rozhovor.