Cena Ferdinanda Peroutky pro Petra Příhodu

Cena Ferdinanda Peroutky, významné novinářské ocenění se uděluje od roku 1995, tedy od 100. výročí narození českého novináře a publicisty Ferdinanda Peroutky. Vyznamenaní cenou by měli mít vlastnosti, které jsou oceňovány na Ferdinandu Peroutkovi – naprostou bezúhonnost, vysokou mravní integritu, osobní zodpovědnost za společenské důsledky svého publicistického působení. Od roku 1995 byli touto cenou oceněni významní publicističtí představitelé naší země, mimo jiné Karel Hvížďala, Pavel Kosatík, Ivan Medek, Petruška Šustrová, Alexandr Mitrofanov, Jaroslav Spurný, nebo Tomáš Němeček. V minulém roce toto významné ocenění obdržel i náš Petr Příhoda. Petr Příhoda je neodmyslitelně spojen s 2. lékařskou fakultou, kde dlouhá léta působil jako přednosta Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny. Dnes stále jako významný pedagog působí na tomto ústavu a jeho hodinami tak zvaného humáče a etiky prošlo mnoho ročníků studentů medicíny. Život obdivuhodně nabitý, který by vystačil za čtyři – lékaře, politického činitele, publicistu, učitele.
 
Kdo je Petr Příhoda? Kdy začal psát a proč? Jak se dostal do polistopadové politiky a kolika cestami mohl jít, když se v devadesátých letech rozhodl vzít místo na ústavu 2. lékařské fakulty?
 
Je mi ctí vám v dnešním rozhovoru představit laureáta ceny Ferdinanda Peroutky Petra Příhodu.
 
Pane doktore, začal jste studovat v padesátých letech, tedy v době, která nebyla vůbec lehká. Jak se to promítlo do vaší volby studovat lékařství?
Studium medicíny bylo nejméně ideologicky deformováno, takže systém se na mé volbě podepsal. Té volby ale nelituji. Už od samého začátku jsem toužil po tom stát se psychiatrem.
 
Kdo vás v té době nejvíc ovlivnil?
Já jsem těch vlivů schytal moc. Nejvíc mě asi ovlivnila nacistická okupace, protože mi vzala tátu. Táta byl voják – letec. Utíkal do Anglie a oni ho chytili a odsoudili a on to nepřežil. Máma, jakožto samoživitelka, mě nemohla mít u sebe, takže jsem vyrůstal u různých příbuzných. Na tu dějinnou epochu mám vzpomínky ne zcela zřetelné, ale hluboce uložené. Máma se po válce vdala a vzala si zase vojáka. Můj druhý otec přišel se Svobodovou armádou z východu. Byl to komunista stalinistického ražení, ale mě měl rád a choval se ke mně jako grand. Takže, i když jsem později zjistil, že nemá smysl s ním o některých věcech hovořit, měli jsme se svým způsobem rádi. Jeden čas dělal vojenského atašé na ambasádě ve Varšavě, kde jsme proto dva roky bydleli a kde jsem chodil do sovětské školy. Byl to další z propastných rozdílů, které jsem do té doby už poznal. Do školy jsem chodil s ruskými dětmi a s dětmi polských papalášů, zatímco venku na ulici jsem si hrál s obyčejnými polskými kluky. Když jsme se vrátili zpět do vlasti, tak zrovna rozkulačovali rodiče mého otce. Vlivů, které se kolem mne prohnaly, těch bylo opravdu hodně a já jsem z toho měl, odborně řečeno, „bordel v hlavě“. Celou dobu svého dospívání jsem se věnoval snaze udělat si v tom jasno.
 
Jak vzpomínáte na svá studentská léta?
Na vysokou školu jsem nastoupil v roce 1956 do Brna, což byl rok jistého politického sympatického obratu. V Moskvě se Nikita Chruščov vytasil s kritikou stalinismu, kultu osobnosti, a tím desorientoval tady ty naše stalinisty. V tom roce se tedy na vysokou školu dostalo spoustu lidí, kteří by se na ni jinak nedostali. Po škole nás všechny prodali z Brna do severočeského kraje, a tak jsem nastoupil na umístěnku do Horních Beřkovic, malé vesničky pod Řípem, kde byla krajská léčebna – blázinec, který měl až dvanáct set lůžek. Byl to velký podnik a tady jsem se psychiatricky vyučil.
 
Co bylo tou esencí, že jste už od začátku věděl, že se chcete věnovat psychiatrii?
Lidská duše. Mne strašně zajímal člověk jako téma. Přiznám se, že jsem na půdě u svých prarodičů vyštrachal knihu, kterou napsal prof. Vondráček, což byla sympatická figura a jistá autorita v psychiatrii. Nevím už, jak se ta kniha jmenovala, ale v podtitulu bylo napsáno „O bláznech a blázincích“, čili bylo to takové populární seznámení s psychiatrií a mne to okouzlilo.
 
Kdy jste začal psát?
S psaním jsem začal až v roce 1968 v období takzvaného Pražského jara. A když spadla klec, když přijely tanky a začaly čistky, tak jsem se snažil psát do exilových periodik. Protože jsem se pohyboval kolem disidentské skupiny Petra Pitharta a Jiřiny Šiklové, tak nebylo technicky těžké text propašovat. V exilových časopisech jsem se rozepsal, psal jsem hlavně pro Tigridovo svědectví. Své pseudonymy jsem měnil, abych odešel nějakým nepříjemnostem.
 
O čem jste na začátku psal? O politice? O svém oboru?
Hlavně o politické situaci, třeba si pamatuji, že jsem napsal článek o Palachově sebeupálení. O psychiatrii jsem ale nepsal. Kdybych psal, tak i pod pseudonymem by mě snadno objevili.
 
Proč jste psal? Bylo to pro vás, abyste si uspořádal myšlenky, nebo abyste nahlas donutil čtenáře přemýšlet?
Ten lidovýchovný étos v tom možná zakuklený byl, ale vždyť já jsem věděl, že časopisy, do kterých píšu, nemají žádnou masovou čtenářskou obec. Psal jsem spíš proto, abych si věci uspořádal a abych se odreagoval.
 
Máte svůj publicistický vzor?
Ano, je jím Ferdinand Peroutka. Společně se dvěma přáteli jsme se ještě za bývalého režimu rozhodli, že se pokusíme dobrat k tomu, jak to v našich nejnovějších národních dějinách bylo. Tak jsem se třináct let věnoval intenzivnímu studiu našich novějších dějin, především první republiky. A když se do toho pustíte, narazíte na Peroutku, na jeho Přítomnost, na jeho knihu Budování státu a tak. Zjistil jsem, že mu to píše a myslí tak, že já mu nejlíp rozumím. Ze všech dobových autorů mi to dokázal nejvíc přiblížit a já ho začal číst a mít ho nejraději.
 
Dějiny národa českého jsme opravdu začali psát, vyšlo to i knižně, ale nedodělali jsme to. Skončili jsme v roce 1939, protože v devadesátém osmém přišel listopadový převrat a každý jsme se začali věnovat něčemu jinému.
 
Kam dnes přispíváte?
Já jsem toho měl hodně, ale má nemoc mě přinutila zredukovat své iniciativy. Přispíval jsem do Lidovek, do Mladé fronty, do Hospodářských novin. Měl jsem rád měsíčník Přítomnost, který jsme s přáteli prosadili, ale on se na mediálním trhu nechytil. Vytýkali nám, že jsme moc exkluzivní, že tady není dost čtenářů. Další mojí láskou jsou Perspektivy, příloha katolického týdeníku.
 
Řekněte, o něčem jste už musel psát tolikrát a tolikrát se to jak na spirále objevilo ve společnosti znova. Cítil jste někdy nad tím vším beznaděj?
Ba ne, společnost se malinko mění. Jak vymírají nejstarší generace, které jsou nejvíc postižené bývalou dobou, otevírají se nové možnosti. Třeba volba prezidenta, já jsem se toho děsil, ale ona to byla zvláštní aktivizace společnosti. Samozřejmě se lhalo, protože Miloš Zeman to jinak neumí, ale byla to zajímavá mobilizace lidských aktivit i přemýšlení. Bylo to milé rozčeření do té doby nepohnuté hladiny. Nakonec v novinařině, stejně jako v doktořině, se potýkáte stále dokola se stejnými neduhy. Zvykněte si.
 
Potěšila vás cena Ferdinanda Peroutky, kterou jste obdržel?
Ale to víte, že mě to potěšilo. Peroutky si vážím a té ceny také. Beru to jako milé pohlazení na rozloučenou.
 
Kdy jste skončil se svou medicínskou kariérou?
Po převratu v roce 1989 se Petr Pithart stal českým premiérem a opatrně se mě zeptal, jestli bych mu nechtěl pomáhat. To byla doba, kdy se na takové šance mělo říct „jo“. Tak jsem se dostal do české vlády a stal jsem se jeho tiskovým tajemníkem a poradcem. Pozor, my jsme měli tehdy tři vlády: českou, slovenskou a československou. A tehdy jsem pověsil své řemeslo na hřebík. Žádné výčitky vůči němu ale nemám, protože mám tři děti, a z těch tří dětí dva synové se stali psychiatry. Tím myslím, že jsem svůj dluh splatil.
 
A když jste skončil své působení v české vládě, kam jste šel?
Mé ambulantní pracoviště na poliklinice v Praze 4, kam jsem v roce 1970 přešel, bylo mezitím zprivatizováno, a jako sekundář se mi začínat nechtělo. Nabízeli mi místo v Lidovkách, nabízeli místo na ministerstvu školství, ale vlády jsem měl v té době už dost a také moje žena měla dost mého angažmá. Pak mi nabízeli místo v diplomacii a na to jsem si netroufal pro nedostatečnou jazykovou vybavenost, i když mě ujišťovali, že do tří měsíců ze mne udělají english speaking. A pak byl tady na fakultě vypsán konkurz na vedoucího „humáče“. Tam jsem se přihlásil a taky jsem vyhrál. Pro mne to byla volba ze všech těch voleb nejlepší.
 
Jak jste si hledal cestu ke studentům?
My – my humáč a my lékařská etika – jsme hledali svůj modus vivendi. S humáčem nebyl nikdy problém, protože jak studenti přicházejí z gymnázií a mají všeobecný přehled, výuku vždy přijímají a diskutují. Ale ta lékařská etika, která se tehdy vyučovala ve druhém ročníku studia, kdy studenti téměř nebyli u pacienta a jsou totálně zblblí anatomií a histologií, s tím se moc nenadělalo. Naštěstí jsme se dohodli s vedením a přesunuli výuku do čtvrtého ročníku. To už bylo daleko lepší. Pamatuji se, že tehdejší čtvrtý ročník, když se dozvěděl, že budou mít předmět lékařská etika, tak velmi protestoval. Byl to těžký rok, kdy nám na přednášky nikdo nechodil a já jsem tam jen seděl a četl noviny. Další ročník bylo už vše v pořádku. I dnes, po tolika letech, bych se rád sešel s někým z toho revoltujícího ročníku, abych se dověděl proč, ale to už se mi asi nepovede.
 
Obecně, myslím, že etika studenty zaujme, vždyť je to takové odpočívadýlko mezi těmi klinickými předměty. Klade to požadavky na porozumění pojmům a jejich vztahům, chce to přemýšlení, a co si budeme povídat, za ty čtyři roky si někteří studenti odvykli přemýšlet.
 
Víte, už dopředu, kdy si „kopnete“ do vosího hnízda?
To vím! To mám vyzkoušené, to je vždycky potrat a eutanazie. Do té doby se študáky vycházíme přátelsky, já mám dokonce pocit, že je zajímám, a pak se najednou zašprajcnou. Já jim to nezazlívám, vždyť oni se na potrat koukají stejně jako já, když jsem byl v jejich letech. Možná si myslí, že je odsuzuji, ale prosím pěkně, to ne, to bych musel odsuzovat i vlastní děti.
 
Jste spokojen s výukou etiky na naší fakultě?
Ano, letos jsem ještě byl, ale příští rok dost zásadně přestanu. Výuka lékařské etiky se totiž od příštího roku ve čtvrtém ročníku zruší a stane se součástí humanitních základů medicíny, tedy humáče, v prvním ročníku. To znamená, že o lékařské etice budeme učit lidi, kteří o medicíně zatím ještě nemají ani ponětí. Řeknu vám, nepotýkat se se svojí nemocí, tak bych z toho byl těžce depresivní. Takhle si říkám, že je to „jen“ blbá koncovka mé zdejší kariéry.
 
Můžu vás poprosit o poslední otázku? Co byste studentům dal do vínku jejich života po absolutoriu na lékařské fakultě?
Studentům přeji, aby si uchovali – případně aby v sobě objevili – schopnost odpovědného samostatného myšlení. Tedy i tázavost. Aby o člověku, o jeho osudu (včetně nemoci) a o světě vůbec, uvažovali nejen profesně medicínsky, ale i filozoficky. Aby se neupsali jen jednomu zvolenému úhlu pohledu, ale aby se pokoušeli různé pohledy syntetizovat. Potkají-li někoho, kdo jim předkládá něco, co se jim nehodí do krámu, aby to řečené jednoduše nezavrhli, ale aby o tom přemýšleli. Jsou ve věku, kdy si člověk volí životního partnera a zakládá rodinu. Ať se jim podaří založit trvalé společenství (přijmout i nároky rodičovství), nikoli pouhé provizorium. A hlavně ať se nenechají otrávit. Moderní společnost tápe. A ta naše česká je specificky demoralizovaná, vždyť to vidíme. Není moudré táhnout to jednoduše s většinou, s „mainstreamem“. Kdo nechce mít na stará kolena pocit zpackaného života, musí být aspoň jednou nohou disidentem. Je toho dost, není-liž pravda?
 
Děkuji vám za váš čas, který jste mi během rozhovoru věnoval, i za čas, který jste za léta výuky věnoval studentům. Ještě jednou vám gratuluji k významnému ocenění, které v sobě promítá množství textů, kterými jste se tak chopil veřejného prostoru a nutil čtenáře, „aby v sobě objevili schopnost samostatného myšlení, tedy i tázavost“.
 
-DankaHumlová-