Ondřej Ježek: Na stáži v ghanské Accře

Štítky

Proč jsem si stáž v Africe vybral?
Důvodů bylo několik. Jednak jsem se před časem zúčastnil přednášky dobrovolnice, která strávila půl roku jako učitelka v Keni. Vyprávění na mne udělalo silný dojem a už tenkrát jsem se rozhodl, že bych někdy rád zažil opravdovou atmosféru Afriky, o které máme my Evropané často jen zprostředkované informace, a na vlastní kůži pocítil, s čím se Afričané potýkají. Za druhé mě ve třeťáku dosti nadchla mikrobiologie, kde jsem už poměrně přičuchl k infekčnímu lékařství – a Afrika pro mne byla téměř synonymem pro slovo infekce. A do třetice interní propedeutika. Fascinuje mě, když je doktor v řadě případů už na bázi samotného vyšetření schopen vyslovit diagnózu a teprve, když už opravdu neví, si pomůže dalšími metodami. A v Africe určitě bude člověk permanentně odkázán na anamnézu a fyzikální vyšetření. A jelikož se v Ghaně ještě k tomu mluví anglicky, tak to byla jasná volba.

Co mne nejvíc překvapilo?
Určitě ne to, že na koleji nešly splachovat záchody. S horší hygienou jsem předem počítal. A asi ani úroveň zdravotnictví nebyl pro mne šok. Spíš to byla ghanská mentalita, která pro mne byla dost nová a na kterou jsem si nemohl dlouho zvyknout. Ghaňani jsou totiž ve své obrovské otevřenosti a přátelskosti také poněkud „free“. Nikam není třeba spěchat, mají na všechno spoustu času, Španělé by asi řekli, že tu existuje permanentní mañana. A tenhle přístup existuje všude: na ulici při nakupování (prodávající si s vámi rád jen tak popovídá), při schůzkách s domorodci, kde místo 10 minut čekáte 3 hodiny, na úřadech při vyřizování (stáž jsem zahájil až s pětidenním zpožděním). Na druhou stranu jsou Ghaňané neskutečně vstřícní vám pomoci, když třeba něco hledáte. Přestanou klidně se svou prací a jdou s vámi, dokud se věc nevyřeší. Druhou věcí, kterou jsem v centru hlavního města v takové míře nečekal, byla obrovská chudoba. Hned vedle nemocnice stojí chatrče s kukuřičnými políčky a od nemocnice je odděluje pouze příkop se splašky a silnice s dírami. Lidé zde žijí na ulicích, prodávají, co se dá, zastavují auta, aby jim jejich pasažéři dali něco k snědku. Nevěděl jsem, že i v „civilizovaném“ centru hlavní metropoli bude situace opravdu tak zoufalá.

Jak má stáž vypadala?
Byl jsem přidělen ke kroužku ghanských mediků – šesťáků, kteří měli několik týdnů před státnicemi z„interny. Spolu jsme absolvovali většinu stáže. Brzy ráno byly většinou vizity na Emergency, poté následovaly vizity na oddělení (mé patro byla převážně kardiologie a gastro), někdy následovány Ward Teaching s profesorem s oddemonstrováním pacientů. Odpoledne jsme pak chodili do různých ambulancí (kardio-, gastro-, endokrino-, dermato-, revmatologie). Párkrát jsem odpoledne zašel i na pediatrický urgentní příjem a HIV kliniku. Hodně jsem koukal, konzultoval případy s lékaři a mediky a často vyšetřoval.

Jaké případy jsem viděl?
Snad úplně všechny! V nemocnici leželi lidé se srdečními, jaterními a renálními selháními nejrůznějších etiologií, nádory, pneumoniemi, tuberkulózou (jak plicními formami, tak i basilární meningitidou či postihující nadledviny), HIV v různých stádiích a hromadou dalších onemocnění. Do tamější tropické/interní medicíny spadá i neurologie, takže snadno uvidíte vedle pacienta s lymfomem ležet jiného po CMP, s cerebrální malárií či epilepsií. Dost mě překvapilo, jak extrémně častý je zde např. diabetes (oba typy). Naopak jsem v nemocnici vůbec neviděl klasickou malárii s febriliemi. To mi vysvětlili Ghaňané tak, že malárie je u nich asi tak častá jako u nás rýma, s tím, že průběh je poněkud horší... Takže do nemocnice přijdou pouze ti s komplikacemi a zbytek se zaléčí doma bylinkami či ambulantně antimalariky. Na pediatrii jsem viděl též hromadu dětí se srpkovitou anémií, jednu beta thalasemii major a vzteklinu. Vidět na ni umírat malého hocha bylo pro mne asi nejsilnějším zážitkem.

A jak vidím ghanské zdravotnictví?
Potvrdilo se mi, že ghanští lékaři jsou opravdu vynikající ve fyzikálním vyšetření, jelikož nemají běžně příliš k dispozici technické vymoženosti jako my v Evropě. Někdy je ale nemohou použít ani ne tak z důvodu (pokud tedy mluvíme pouze o Accře jakožto hlavním městě – jinde je chudoba ještě větší), že by tyto věci vůbec neexistovaly, spíš si např. CT pacient není schopný zaplatit. Lékaři vždy zvažují, zda je nutné udělat např. i krevní obraz či EKG, protože všechno samozřejmě něco stojí. Kromě toho je všude špína, hluk a pacient nemá žádné soukromí.

Co další zážitky?
Malárii jsem sice nechytl, ale zhruba po 8 dnech pobytu v Ghaně jsem dostal vysoké horečky a průjem. Byla poměrně výhoda, že jsem byl zrovna v nemocnici, když se u mne tato „ghanitida“ poprvé projevila. Takže ihned mohly následovat odběry krve, které posléze vyloučily plasmodium. Toto ale byla například jedna z mnoha situací, kdy se o mne moji ghanští „spolužáci“ postarali – přinesli mi jídlo, léky, komunikovali s lékařem, abych šetřil síly a zbytečně nechodil z koleje do nemocnice. Drobnou nevýhodou však byly nefunkční záchody na mé koleji, takže jsem musel „chodit“ do sousedního bloku, kde se „většinou“ splachovat dalo (pro srovnání si představte, že si vždy dojdete na záchod z Kajetánky 2 na Kajetánku 1). Dále jsme společně s dalšími stážisty z IFMSA o víkendech cestovali po Ghaně. Navštívili jsme např. několikrát džungli, největší vodopády v západní Africe či otrokářskou pevnost.
Další příhoda se mi stala v den odletu, kdy jsem byl okraden o peníze, kreditní kartu i pas. To, že se mi na české ambasádě podařilo za těch několik málo hodin před odletem nakonec vyřídit náhradní pas, stále považuji za zázrak.

Jak celkově hodnotím stáž?
Naprostá paráda. Na celkový pozitivní dojem ani okradení nemůže mít vliv. Spoustu jsem toho viděl a poznal, věci i lidi. Z lidského i medicínského hlediska to byla opravdu skvělá zkušenost.

Vytvořeno: 26. 11. 2014 / Upraveno: 11. 12. 2023 / Mgr. Ing. Tereza Kůstková