Jaroslav Rudiš: Při autorském čtení si přímo na publiku ověříte, jestli váš příběh funguje.

Štítky

Při rozhovoru s Járou Rudišem jsem měla dojem, že působí stejně jako jeho příběhy: Povídáte si s ním dvě hodiny a nechce se vám přestat, chvílemi máte pocit, že teď mluví určitě o vašem životě a že jen lepšími slovy vyjadřuje to, co vy si myslíte už dávno. Nakonec odcházíte s více otázkami, než kolik jste jich měli na začátku pečlivě připraveno v zápisníčku, který jste vůbec neotevřeli zkrátka proto, že vás dialog s ním zanesl někam úplně jinam. Věřím, že stejně zajímavé a inspirativní bude i jeho autorské čtení.

Jak se vám líbí nápad autorského čtení na vědecké konferenci?
Pro mě to je, musím říct, docela velká výzva. Já čtu docela hodně, účastnil jsem se několika konferencí, ale většinou se zaměřovaly na česko-německé vztahy, na vyrovnávání se s minulostí, což je částečně i to, co zpracovávám v knížkách, ale na žádné lékařské konferenci jsem ještě nebyl. Hrozně se tam těším, protože se konečně budu cítit bezpečně. Jako spousta mých postav jsem totiž tak trochu neurotik a taky hypochondr, takže aspoň vím, že se mi tam nic nestane. Já v těch knihách mám docela dost takových nemocných postav...

...dost často spíš psychicky než fyzicky....
Jasně, to jsme vlastně tak trochu všichni. Všichni bojujeme s nějakými těmi démony. Alois Nebel, ten asi nejvíc, chudák malej.

Možná i proto si našel tolik fanoušků?
To je pravda, hrozně moc. To my jsme (s Jaromírem 99 – pozn. red.) rádi, že se s ním tolik lidí identifikuje. On je to vlastně takový chlapík, který hrozně prožívá, že neumí zapomínat, a je příliš citlivý až přecitlivělý, proto se mu vynořuje zpátky ta minulost a on je nucený jakoby znovu prožívat to, co je tak trochu zametené pod koberec.

O Aloisi Nebelovi se, pokud vím, chystá i film. Na co se můžeme těšit?
Ten film se už točí, ale kinech bude až v roce 2011. Hlavní roli hraje Miroslav Krobot a celý ten film se bude animovat metodou, která se jmenuje rotoskopie.

To zní skoro medicínsky, my to máme bez toho "r"...
(redaktorka je poté krátce vyslýchána na téma nejrůznějších vyšetřovacích metod – kráceno ;-) )
...mě na medicíně přijde zajímavá taková ta magie, to určité procento neznáma, které nemůžete vyšetřit. Že to vlastně není tak úplně nalajnované. Člověk má z medicíny a vůbec ze života takový pocit, že všechno se čím dál tím víc točí kolem technologie. Narodíte se v nemocnici, umřete v nemocnici, mezitím vám všechno změří na všech těch přístrojích. A i ve vztazích to tak funguje, lajnuje se to, všechno se plánuje, vyprchává z toho láska. A teď třeba potkáte někoho, zafunguje nějaká taková chemie a všechno je jinak, přestává platit všechno, co si člověk myslel, a architektura vztahu, kterou si člověk vybudoval, se může zhroutit jako domeček z karet. Když se to stane, tak najednou nevíte, co s tím. Nejspíš z toho vyklouznete jako citový frustrát, protože jste potlačil svoji přirozenost...  

(...následuje osobní debata o citové frustraci a budování vztahů, kterou si redaktorka záměrně a zlomyslně nechává pro sebe...

 

Věnujete se nejrůznějším literárním formám. V čem se vlastně liší psaní knihy, scénáře, divadelní hry, textu písně...?
Co mají společné, je to, že máte nějaký příběh, který chcete někomu vyprávět, o nějakých zajímavých postavách. Věřím, že chuť vnímat, poslouchat nebo vyprávět příběhy tady vždycky bude a byla, a to, o čem mluvíte, to jsou jen média, která ten příběh nesou. Romány, to je taková sólo záležitost, protože tam jste s tím textem sám. Ty ostatní věci jsou více týmové, ale i to mám rád, to vzájemné ovlivňování. Baví mě to propojování takových „minikapel“, tvůrčích týmů. Tam naopak musíte tak trochu potlačit své ego a být empatický. Ale já jsem Blíženec (smích), takže mi to nedělá až takový problém.

Záleží při autorském čtení na tom, kdo poslouchá? Stíháte vnímat své posluchače?
Já vždycky velmi vnímám to publikum, pro které čtu. Teď v pátek odjíždím na čtení do Hamburku, na podzim totiž vyšel v němčině Grandhotel. Baví mě asi úplně nejvíc číst německy, to je takový můj druhý jazyk, který jsem se naučil kvůli jedné takové Němce. Což je vlastně ta nejlepší cesta, jak se jazyk můžete naučit. Ale abych úplně neodběhl, tak to publikum vnímám vždycky a hrozně rychle poznám, jestli je tak nějak naladěné na stejnou linku. Autorská čtení jsou skvělá i v tom, že si hned ověříte, jestli váš příběh funguje, jestli je živý. Vidíte to rovnou na těch lidech. Je to vlastně taková nová cesta literatury.

Takže ocenění čtenářů nebo posluchačů stavíte nad různé literární ceny?
Ty ceny, to je jako fajn, skvělý, protože vám to pomůže se trochu zviditelnit, ale co pro mě znamená vlastně úplně nejvíc, je třeba to, když někdo řekne nebo napíše, že se to, co píšu, nějak dotklo jeho života, nějak ho to ovlivnilo. Že se nějakým způsobem protlo to, co je živé, a to, co představuje literatura. Třeba když si někdo přečte Nebe pod Berlínem a jede do Berlína.

Díky za rozhovor.
-dj-

Vytvořeno: 19. 4. 2009 / Upraveno: 13. 6. 2022 / MUDr. Jana Djakow