Rozhovor s MUDr. Jakubem Tolarem, Ph.D.

Máme tu čest vám představit jednoho z hlavních hostů Vědecké konference 2013, předního hematologa a onkologa, který přiletí až z Minnesoty, aby nám přiblížil terapii kmenovými buňkami a její využití v léčbě donedávna neléčitelných onemocnění.
 
Lékařský titul jste získal na dnešní 1. lékařské fakultě UK, ale rezidenturu i doktorské studium jste absoloval ve Spojených státech, konkrétně na University of Minnesota. Co vás vedlo k odchodu do zámoří? Věděl jste už tehdy, na jak dlouho odcházíte?
Už za studií medicíny mi bylo jasné, že si budu chtít doplnit vzdělání v zahraničí. Protože jsem studoval ještě za komunistů, věděl jsem také, že to nebude jednoduché, ale že to přesto budu muset nějak vymyslet. Zasáhla historie, samozřejmě – těsně před koncem mého studia komunistický režim padl, a najednou měli studenti z Československa všude otevřené dveře, včetně těch ven, a já jsem si mohl z nabídek vybírat – Výbor dobré vůle Olgy Havlové mi dokonce přispěl na letenku do USA. Původní plán byl zůstat pouze, než dokončím Ph.D. program, ale za ty tři roky jsme si s rodinou v Minnesotě zvykli, já jsem dostal nabídku zaměstnání v laboratoři, kde jsem do té doby pracoval na výzkumu pro svoji tezi, a tak jsme se rozhodli, že ještě zůstaneme. Kromě toho jsem už předtím v Praze složil americké zkoušky pro absolventy lékařských fakult z cizích zemí (tehdy zvané FMGEM, dnes USMLE) a nechtěl jsem je nechat propadnout, takže jsem zároveň podal přihlášku do rezidentury – přihlásil jsem se pouze na minnesotskou univerzitu, protože jsme nechtěli z Minnesoty odejít – a byl jsem přijat do pediatrického programu, čímž se zpečetilo naše rozhodnutí zůstat natrvalo.
 
Jak konkurenční je pracovní prostředí v Americe? Bylo pro vás těžké se v něm prosadit?
Americká akademická medicína je obdivuhodná tím, že je to až do značně vysokých sfér krásná meritokracie – nezáleží na tom, odkud se vynoříte nebo s kým se kamarádíte, ale jen na tom, co umíte, a na vaší ochotě pracovat. Pravděpodobně s těmi nejvyššími funkcemi už se do celého procesu také vměšuje politika, ale mně prozatím stačilo, že jsem dělal to, co mě zajímalo, jak nejlépe jsem uměl.
 
Jste předním odborníkem v oblasti dětských transplantací kostní dřeně a v současné době se zabýváte výzkumem kmenových buněk. Proč jste si vybral právě toto pole?
Po skončení rezidentury jsem si vybral pediatrickou hematologii / onkologii pro užší specializaci. Tento obor mi vyhovoval tím, že ze všech, které jsem měl možnost během rezidentury vyzkoušet, představoval největší výzvu, a zároveň nabízel optimální podmínky pro spojení klinické práce s laboratorním výzkumem. Transplantace kostní dřeně byla v té době již poměrně zavedenou metodou léčby hematologických a onkologických onemocnění a začínaly se objevovat možnosti její aplikace i pro léčbu jiných chorob. Využití kmenových buněk je s transplantací kostní dřeně úzce svázáno – v podstatě to, čeho se snažíte docílit transplantací, je uvedení dostatečného množství nových kmenových buněk do organismu příjemce – takže studium kmenových buněk bylo přirozeným dalším krokem v práci mé laboratoře.
 
Publikoval jste desítky článků v těch nejprestižnějších lékařských časopisech, mj. i New England Journal of Medicine. Na čem pracujete v současné době?
Transplantace kostní dřeně posunula hranice terapeutických možností v hematologii a onkologii, a následně nabídla i šanci ovlivnit další onemocnění – klinicky různorodá, ale na buněčné úrovni propojená analogickou etiologií, kdy defekt v genetické výbavě buňky způsobuje onemocnění orgánu či systému, který využívá reakcí řízených právě poškozenou částí genomu. Léčba pak spočívá v dodání zdravých dárcovských pluripotentních buněk, které se v příjemcově organismu diferencují a nahradí funkci svých defektních protějšků. Přes ohromný pokrok je však tento postup stále spojen s velkými riziky, z nichž to největší představuje nutnost přípravy pacientova organismu pro přijetí transplantátu. Na řešení těchto problémů se samozřejmě intenzivně pracuje, náš tým inicioval několik klinických studií zaměřených na optimalizaci předtransplantační chemoterapie a ozařování, které v současnosti probíhají na minnesotské univerzitě. Ideálním řešením by ovšem bylo mít možnost předtransplantační přípravu zcela eliminovat, a to je právě předmětem mé současné práce. Naše laboratoř vyvinula metodu, s jejímž využitím dojde k získání vlastních kmenových buněk pacienta, k „opravě“ jejich genetického defektu in vitro formou genové intervence a, po dostatečném namnožení, k jejich reimplantaci do organismu. V tomto aspektu by se pak transplantace stala terapií velmi bezpečnou, neboť dárcem by byl vždy pacient sám.
 
Podílíte se také na výuce mediků? V čem vidíte hlavní rozdíly mezi studiem a studenty samotnými v USA a v České republice?
Mediky učím v podstatě kontinuálně od dob svých doktorandských studií. Tehdy jsem měl k porovnání vzorek populace českých mediků pouze z doby, kdy jsem byl sám jedním z nich, a kdyby mi byla tahle otázka položena tehdy, musel bych říci, že ten rozdíl je propastný – v náš neprospěch. Američtí medici byli v průměru inteligentnější a schopnější, což bylo nepochybně důsledkem mnohem přísnějších výběrových kritérií pro studium medicíny v USA, ale také mnohem připravenější a ochotnější vystupovat jako partneři ve svém vzdělávání. Další rozdíl byl samozřejmě v dostupnosti informací, za což jsme ale nemohli. Dovoluji si podotknout, že jsme např. ani neznali pojem „internet“ a se slovem „počítač“ měla většina z nás spojenou obří skříň jménem Ural v nějakém ústavu. Od té doby se situace dramaticky změnila, což mám možnost pozorovat na své dceři, která studuje na 2. lékařské fakultě UK. Protože je teprve ve druhém ročníku, mám zatím náhled pouze do výuky základních oborů – a můj dojem je ten, že v této oblasti se vzdělaností dnešní čeští medici od svých amerických protějšků nijak neliší. Co také, zdá se, vymizelo, je autoritativní a patronizující přístup vyučujících ke studentům, který jsme zažívali my (s nečetnými výjimkami) téměř ode všech našich tehdejších profesorů, což je změna velmi zásadní a důležitá a nadále přibližuje výuku českých mediků systému, na který jsem zvyklý z USA.
 
Češi jsou obecně velkými hokejovými fanoušky. Máte svůj oblíbený tým v NHL? A komu fandíte, když hrají Spojené státy proti České republice?
Bohužel bych si asi nebyl schopen vybavit jméno ani jediného týmu NHL, natož abych měl nějaký v oblibě, úspěchem je u mne už to, že vím, o jaký sport se v NHL jedná. Sport mám jinak rád a aktivně ho provozuji – každý den do práce už léta běhám nebo, když povolí ledy, jezdím po Mississippi na kajaku a pohyb také doporučuji svým pacientům jako důležitou součást onkologické terapie. Ale abych se na nějaký sport díval, to mi připadá jako neuvěřitelná nuda. S fanděním je to podobné, rozhodně se s žádným sportovním klubem neidentifikuji – národnostně ani jinak – a kdo vyhraje, je mi srdečně jedno. Výjimkou jsou ovšem sportovní zápasy, kdy je členem jednoho z týmů některé z mých dětí, na ty chodím rád a fandím jak o život. Na tomto místě bych rád poznamenal, že čeština je krásný, barvitý a výrazově bohatý jazyk, jehož znalost navýsost oceníte, chcete-li si na americkém školním sportovním utkání beztrestně ulevit nevybíravou kritikou neschopnosti rozhodčího.
 
Mohl byste našim čtenářům naznačit, na co se mohou těšit, pokud přijdou na vaši přednášku na Vědecké konferenci?
Chtěl bych především podat přehled o historii i současném vývoji terapií s využitím kmenových buněk a rád bych tento proces ilustroval na příběhu choroby, která si získala v kruzích pacientů a jejich podpůrných sítích přezdívku „nejhorší nemoc, o které jste nikdy neslyšeli“. Její odborný název je Epidermolysis bullosa (vrozená bulózní epidermolýza) a diagnóza jejích nejtěžších forem nebyla ještě donedávna ničím jiným, než rozsudkem pomalé a bolestivé smrti. V současnosti je transplantace kostní dřeně schopna proměnit tuto chorobu v nepříjemné, ale snesitelné chronické onemocnění a je velmi nadějné, že ji brzy budeme schopni pomocí opravy defektního genu zcela vyléčit.
 
Děkuji vám za rozhovor.
-KamilaVolná-