S profesorem Stanislavem Komárkem nejen o vědecké konferenci, medicíně, smrti a umírání člověka...

Prof. RNDr. Stanislav Komárek, CSc., je náš přední vědec, jeden ze zakladatelů Katedry filosofie a dějin přírodních věd na PřF UK. Je to osobnost vskutku renesančního charakteru – uznávaný biolog, filosof, spisovatel – autor řady odborných prací, ale i románů, básní, esejí nebo cestopisů. Již za nedlouho bude přednášet na vědecké konferenci na naší fakultě. Pojďme se nyní krátce seznámit s tématem jeho chystané přednášky, ale i některými náhledy prof. Komárka na vybraná společenská témata.
 
Pane profesore, o čem budete přednášet na vědecké konferenci?
Budu přednášet o roli tzv. medicínsko-průmyslového komplexu v naší společnosti. Tento komplex má v podstatě dnes tu úlohu, kterou kdysi měly církve. Pečuje o spasení těla, tak jako církve pečovaly o spasení duší. Vztah k problematice zdravotnictví je dnes podobný, jako byl kdysi k problematice náboženské.
 
Co by si měli posluchači z vaší přednášky odnést, co byste jim chtěl předat?
Přál bych si, aby si uvědomili, že role lékaře v naší společnosti svým způsobem vlastně odpovídá roli kněží v jiných společnostech, tudíž se k této roli váží jednak velká vážnost a dále přemrštěná očekávání. Lékaři jsou v podstatě v roli téměř divotvůrců, nebo naopak opravářů. To je jistě do určité míry kámen úrazu. Koneckonců, i v tom smyslu, že zatímco spasení duší někde na druhém břehu nevidíme, a tudíž je o těch výsledcích těžko diskutovat, tak spasení těl zde ve světě vidíme. Ono je to ale vždy jen dočasné. V podstatě, dokud budeme chápat úmrtí pacienta za všech okolností jako chybu, tak nemáme k celé problematice adekvátní přístup. Koneckonců, smrt je neoddělitelnou součástí našeho údělu a dojde k ní přesně ve 100,0 procentech případů, čiliž je nutno vědět, že medicína pracuje prostředky vědeckými, ale nemůže mít, abych tak řekl, vědecké cíle. Když si to vezmeme, boj proti chorobám není cíl vědecký. To je cíl mimovědecký, z hlediska vědy jsou choroby stejně zajímavé jako zdraví. Snaha zabránit smrti za všech okolností už je jaksi úkon zcela protivědecký, neboť k ní u všech nás smrtelníků dochází. Čili, toto je asi základní rozdíl proti těm církevním analogiím, které jsou jinak neobyčejně podobné. Více samozřejmě uvedu na své přednášce.
 
Myslíte si, že snaha medicíny smrt za každou cenu potlačit souvisí nějak s naším lidským strachem zaobírat se vlastní smrtelností?
Naše kultura smrt velmi účinně vytěsnila, nemluví se o ní, je odklizena. Ona naše kultura neukrývá jenom smrt lidí, ale i smrt zvířat. Jatka jsou také bedlivě oddělena, protože většina z nás by nesnesla pohled na genesi řízků. Je vlastně cílem naší společnosti jak vznikání, tak zanikání co nejvíce omezit. Ovšem s životem souvisí obojí a my se chtě nechtě tématem smrti zaobírat musíme. Koneckonců, je to vedle narození v našem životě událost zdaleka nejdůležitější. Všechno ostatní už v životě nemusíme. Paradoxně se na smrt u nás nikdo nepřipravuje, byť třeba na budoucí povolání se připravuje dlouhá léta, nebo na cesty též, lidé studují první poslední. Přitom pracovat ani cestovat v posledku, pokud nebudeme chtít, tak ani nebudeme muset. Zemřít rozhodně muset budeme. Každé živé bytosti je dáno nějak se smrti vyhýbat, člověku také smrti se bát. To bylo v minulosti, stejně jako je to i dnes. Ale pokud středověká medicínská technika byla z dnešního hlediska primitivní, tak středověká technika toho, čemu se říkalo ars moriendi, umění umírati, byla neobyčejně pokročilá. Tam my jsme teď naopak poklesli na úroveň vykuřování jalovcem proti moru a přikládání pijavic.
 
Jaký je váš osobní názor na věčně přetřásaná témata typu eutanasie a potratu?
Já sám se domnívám, že ani jedno, ani druhé není v pořádku. Samozřejmě, záleží, co si pod pojmem eutanasie představujeme. Jako eutanasii v užším slova smyslu bych označil asistovanou sebevraždu. V podstatě si myslím, že sebevražda je něco, co by býti nemělo. Většina náboženství ji shledává buďto jako bohem nechtěnou, a zakázanou, nebo alespoň, třeba buddhismus, jako projev zbabělosti, který vyvolává zpětnou vazbu v podobě další nepříjemné inkarnace. Na každý pád jsou určité situace, řekněme, když gestapo zvoní u dveří, nebo při nějaké obzvláště infaustní diagnose, kdy se nelze zase tak obzvlášť divit. Otázku eutanasie těžko odlišit od otázky sebevraždy, protože to plynule v sebe přechází. Nemám teď na mysli eutanasii takzvaně pasivní, to je jaksi věc, která by se v případě, že léčebné zákroky nevedou k vyléčení nebo k nějakému zlepšení, měla nechat přirozeně proběhnout. To není eutanasie v užším slova smyslu. Rovněž jako něco negativního vidím potraty, zejména v kultuře, kde živě narozených dětí je už jenom 1,2 na jednu ženu ve fertilním věku. Je také otázka, zdali by se nějak neměla ošetřit zvýšená možnost adopce takovýchto nechtěných dětí, namísto jejich potrácení. Nicméně, u obojího, jak asistované sebevraždy, tak u potratu, mám za lepší, jsou-li povoleny, nežli kriminalisovány. Je nutno přenechat to svědomí těch, kdo tak činí. Nebyl bych úplně proto, aby byl potrat brán jako kriminální čin a i za velmi přísných kautel bych se domníval, že asistovaná sebevražda by měla být vážným zájemcům na jejich vlastní odpovědnost umožněna. Ale tomu, pro koho je život alespoň o chloupek lepší než smrt, musí oboje připadat zavrženíhodné.

Jaké jsou vaše osobní zkušenosti se zdravotnictvím?
Musím říct, že špatné. Na jedné straně se domnívám, že dejme tomu bez antibiotik bych dnes už nebyl mezi živými, a že je to úžasná vymoženost, na straně druhé si myslím, že řada preventivních zásahů, kterým se člověk za celý život těší, dělá někdy více škody nežli užitku. Pro zajímavost, pominu-li lékaře zubní a občasné přeměření potřebné síly brýlí, tak moje poslední návštěva u lékaře se konala roku 1988. Od té doby o své zdraví pečuji sám a chvála bohu, snad zatím úspěšně. Pochopitelně to, co moderní medicína umí, je v mnoha směrech úžasné. Nebezpečí její aplikace je tehdy, když je dávkována i těm, kdo by si ji nepřáli. Domnívám se třeba, že povinné očkování pro všechny, pod pohrůžkou pokut, ne-li žalářování, je věc zavádějící, byť ta možnost je úžasná. Kladu si i otázky, zda dejme tomu péče o chrup, které se nám kdysi dostávalo, to jest, že každý sebemenší náznak kazu se bedlivě vyvrtá a nahradí velkou amalgamovou plombou, není spíše forma opatřování práce pro další zubolékařské kolegy na příští dekády, než to, jak uchovat chrup pokud možno dlouho funkční. Nebo uchovávání lidí na pomezí života a smrti pomocí sofistikované péče, kdy jim to působí neobyčejné utrpení, což jsem viděl třeba na případě své babičky před asi 12 roky, je věc, která mnou otřásla a která v podstatě vedla k tomu, že jsem se začal nad moderní medicínou a jejím fungováním zamýšlet. Pochopitelně, jako vše na světě, má medicína dvě tváře. Jednu úžasnou a jednu děsivou. Vzhledem k tomu, že je v ní mnoho umění a velká síla, tak jedno i druhé může být velmi intensivní. Trochu bych snad připomněl takovou zlomyslnou etymologii slova bezpečí, bez-pečí, tedy stav bez péče, kdy se nás nesnaží nikdo oblažit, tak jak se domnívá, že bychom šťastnými být měli. Pokud lidé minulých ér a též dnes na jiných kontinentech trpí akutním nedostatkem péče, my trpíme jejím přebytkem. A to může být dosti podobným kamenem úrazu. Společnost, která masově konsumuje uzený bůček a potom dovedně provádí koronaroplastiku, dělá cosi velmi zvláštního. Ale koneckonců, ti, kdo by se neúčastnili ani jednoho, ani druhého, tak nedají utržit ani průmyslu masnému, ani medicínsko-průmyslovému komplexu a pak žijí ve společnosti, která sleduje pouze toky peněz, vlastně zbytečně, jako by ani nebyli.
 
Jak se díváte na tzv. alternativní medicínu?
Alternativní medicína je velmi široký pojem. Domnívám se, že by rozhodně měla být povolena pro všechny, kdo si ji přejí. Rovněž se domnívám, že by měly být zdravotní pojišťovny pro alternativní formy medicíny. Vždyť je celkem jedno, jak která z těch metod účinkuje, nebo neúčinkuje. Či dokonce, jak je vědecká, nebo nevědecká. Ale jedná se primárně o otázku svobody rozhodování, kdy je občanům povoleno dělat i věci sobě neprospěšné, škodlivé, nebo domněle neprospěšné a domněle škodlivé a nemělo by mu v tom být bráněno. Každý nějak jedná na svůj účet a stát koneckonců také prodává motocykly, auta, nože, sirky a jiné věci, které za určitých okolností mohou člověka ohrozit. Jistota není nikde, jistota je pouze na hřbitově a tam většina lidí nechce. Čiliž, různé směry alternativní medicíny bych rozhodně nezakazoval, s tím že ovšem každý má odpovědnost za to, co si vybral, a toho se mu dostane.
 
Vedete seminář moc, nemoc a psychosomatika. O čem pojednává?
Přednáška, která bude proslovena, je takovým výtahem jedné části této semestrální přednášky, která je svým obsahem zhruba zachycena ve stejnojmenné knize jménem Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika, která vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2005, kdy ač nejsem lékař, mi to jaksi nedalo a své názory na tuto problematiku jsem sepsal. Je to jakési plaidoyer pro málo invasivní metody v medicíně a snaha o ozřejmení role moci v rámci medicínských konání. Koneckonců, zájemci nechť si knihu zakoupí a přečtou.
 
Kde v současné době všude vyučujete a na co kladete důraz při výuce studentů?
Vyučuju na fakultě přírodovědecké, na fakultě humanitních studií a externě i na fakultě filosofické. Domnívám se, že v dnešní době, kdy je cílem, aby dvě třetiny populace měly vysokoškolské vzdělání, tak je důležité zachytit těch několik málo skutečně zainteresovaných jedinců a těm věnovat péči. Protože fabrika na výrobu diplomů není to, kde se svobodné myšlení, nebo hlubší studium něčeho, rozvíjí snadno. Jinak učit mě vždy neobyčejným způsobem bavilo a je to veliká životní radost.
 
Zajímáte se o psychologii, psychoanalýzu, zároveň jste náš přední biolog. Co mají podle vás dva zdánlivě odlišné světy, psychologie a biologie, společného?
Společného to má podle mého soudu naprosto všechno. Je poněkud zvláštní počátkem 21. století věřit, že duše a tělo jsou něco úplně disparátního, koneckonců to, že člověk tvoří jakousi psychofysickou jednotu, není žádnou novinkou. Jako psychické označujeme obvykle funkce typu například řeči, představ, vzpomínek nebo snů. Jako fysické označujeme obvykle třeba trávení, srdeční puls, ale není snadné takto zařadit dejme tomu úlek nebo nějaké prudké emoční hnutí. Takže člověk je jeden a jeho dělení na tělo a duši je sice snad zajímavý pomocný konstrukt, který nám usnadňuje o některých věcech mluvit, ale není to něco zásadního. Proto by se psycholog měl zajímat o biologii a biolog o psychologii.
 
Proč si myslíte, že dneska mají lidé stále tak velký problém spojovat si přírodovědu a humanitní obory?
Tato dichotomie se táhne už od 17. století, od karteziánského obratu, kdy přírodověda dostala v plén imanenci, tedy hmotný svět, a humanitní vědy, duchovědy, dostaly v plén transcendenci a tyto dvě linie se potom už nikdy nesešly. Svět je ovšem jen jeden. A člověk je pořád součástí přírody, byť takovou poměrně zvláštní. Kdyby si třeba termiti dělali v termitištích koncerty, tak by to kupodivu nespadalo pod musikologii, ale pod entomologii. V zásadě naše představa o tom, že jsme něco úplně jiného než ostatní bytosti, se nějak zrcadlí v tom, že výdobytky lidského ducha se chápou jako samostatné disciplíny, s ostatními nesouvisející. Není to ale pravda.
 
Jste jedním z pokračovatelů Portmannovské biologie. Mohl byste nám tohle pojetí trošku přiblížit?
Jedná se o to, že sebepresentace, v němčině Selbstdarstellung, je jeden ze zcela zásadních aspektů živých organismů, včetně lidí. Podobně jako rozmnožování, látková výměna aj. Pochopitelně, je to věcí přesvědčení, ale to jsou neodarwinistické premise právě tak.
Aplikováno na člověka, u něj to sebevyjádření jde daleko za hranice jeho těla, někdy těsně, dejme tomu designem šatů, brýlí, zastřižením vlasů, vousů. A potom dál vlastně všechny civilisační produkty a kulturní krajina jsou něčím, co my vytváříme a čím se sebevyjadřujeme. Podobně jako plž vytváří pestře vzorovanou ulitu, tak my vytváříme naši civilisaci. Také lidské tváře a jejich výraz, v nichž si každý trochu zkušenější člověk umí číst, jsou jaksi zvnějšněním naší niternosti. To je takové Portmannovo zastřešující označení pro všechny nepozorovatelné aspekty, počínaje psychikou a konče buněčným chemismem. Tudíž, potom vlastně ta naše tvář umožňuje snadněji poznat, že se blíží třeba intelektuál, nebo bezdomovec, úředník. Podobně, jako na dálku vidíme, letí-li k nám bělásek zelný, nebo babočka paví oko.
 
Vaše habilitační práce se jmenovala Vznik, vývoj a eko-etologické významy křídelních kreseb u motýlů. Mohl byste pro čtenáře nějak shrnout základ této práce?
Jednalo se tam zejména o vznik takzvaných očních skvrn na křídlech některých lišajů, zejména rodu Smerinthus, kde je to také příklad ne zcela darwinovské evoluce, kdy ta kresba je jakoby zacílená na tvorbu určitého ornamentu, který je v svých pozdějších fázích nějak funkčně smysluplný, ale na svém začátku nějakým způsobem ne, ale nelze si tam představit vhodnou formu selekce, která by to mohla pohánět. Takže, v zásadě jde o to, že ty křídelní kresby u motýlů jsou jakousi autonomní strukturou, která vlastně spěje k sebevyjádření, nějakými kresebními vzory, které sice mají nějaké eko-etologické funkce, ale těmito se jejich význam nevyčerpá. Podobně jako dejme tomu kresby na řecké amfoře nelze interpretovat jenom skrze to, že snad lákaly konsumenty na víno v nich obsažené či zvyšovaly její tržní hodnotu. Je to tvar sui generis.
 
Čemu v životě věříte, pro co žijete?
Domnívám se, že poznání světa v širokém slova smyslu, počínaje cestováním do neznámých končin a ochutnávání neznámých plodů, až dejme tomu po molekulární biologii či atomovou fysiku, je něco zcela zásadního. Jakkoli je pravda jakýmsi způsobem vachrlatý pojem, přesto se domnívám, že vědec by měl primárně pro něco podobného žít. Ono, domnívat se, že tu pravdu držíme oběma rukama nebo pojídáme po lžících, je vždycky zavádějící. Ale jestliže se hledání pravdy a smysl pro pravdu z života vědce vytratí, je to jako by se řekněme z života církevníka vytratila bázeň boží a služba tomu božstvu. Podobně jako církev zaměřená jen na vybírání desátků by do deseti let zkolabovala, tak i věda, posedlá jenom bodováním a dotacemi, je v podstatě vážně ohrožena. Kdybych to měl trochu nadneseně říct, tak by to byla nějaká bázeň před veškerenstvem, chcete-li bázeň boží. Ale s těmito výrazy se má obecně šetřit.
 
Máte celkem komplexní náhled na nejrůznější oblasti vědy a společnosti. Máte pocit, že vám to poskytuje i nějaké výhody z hlediska úplně běžné mezilidské komunikace?
Snad ano. Mohu si popovídat s celou řadou lidí, s nimiž si úzký specialista pohovořit nemůže. Pochopitelně, doba, která si úzké specialisty žádá, z tohoto velikou radost nemá. V případě nějakého sociálního otřesu, ztráty zaměstnání, bych mohl najít nějaké jiné, které by s tím původním úplně blízce nesouviselo. Ale toto doufejme budu muset používat jen zřídka.
 
Z čeho tak čerpáte radost, co děláte ve volném čase?
Nejraději ze všeho mám květiny a teď na jaře se přímo třesu na to, jak pojedu na svou zahradu do jižních Čech a budu sledovat, jak tam všechny ty talovíny, krokusy, ladoňky, plicníky a kdoví, co ještě dalšího, rozkvétají. Z roka na rok se mi to líbí stále více. A protože počet jar je omezený, tak jsem vždycky rád, když se ještě nějakého dožiju a mohu si ho užít. Velmi rád mám i stromy, koneckonců, právě v jižních Čechách a tamní krajině je radost se projíždět na kole a přitom relaxovat. Že si ve volných chvílích taky čtu, tak to u intelektuálů není úplně překvapivá činnost. To se tak nějak chápe jako v běžném popisu práce.
 
Děkuji za rozhovor
jk


Stručně ze životopisu:
Narozen 1958 v Jindřichově Hradci
Gymnázia v Jindřichově Hradci (1977)
Poté studium biologie na UK v Praze, obor entomologie (1982 RNDr.)
Poté parazitologický ústavu ČSAV.
1983 – emigrace do Rakouska
Museum přírodní historie; ministerstvo zemědělství; zoologický ústav Vídeňské univerzity.
Ve Vídni spolupracoval s Altenberským okruhem pro filozofii a dějiny přírodních věd.
Intenzivní studium německé autonomistické školy v biologii a podobně orientovaných proudů v etologii a antropologii (zejména A. Portmann, dále J. v. Uexküll, K. Lorenz, O. Koenig a další), o této problematice intenzivní spolupráce s oddělením teoretické biologie Zoologického ústavu Vídeňské univerzity a Ústavem Konrada Lorenze v Altenbergu. Ve stejné době začátek intenzivního zájmu o otázky psychologie a psychoanalýzy, z počátku pod vlivem vídeňské tradice, zejména freudovské.
1990 – návrat do Prahy, jeden zakládajících členů Katedry filosofie a dějin přírodních věd na PřF UK. Počátkem devadesátých let – zvýšený zájem o dílo C. G. Junga a snaha o propojení Jungových psychologických vhledů s biologickou problematikou.
V roce 1994 habilitace v oboru entomologie.
V roce 2001 jmenován profesorem pro obor filosofie a dějiny přírodních věd

Poslední aktualizace: 10. 1. 2019 / MUDr. Jana Djakow