... o 17. listopadu, univerzitních nemocnicích a krocích vedení FN Motol
Děkan UK 2. LF, doc. MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D., odpovídá na otázky týkající se nejen jeho vztahu k listopadovému státnímu svátku, ale také aktuální situace na fakultě.
Co pro vás znamená datum 17. listopadu?
Asi vždycky se to vnímalo jako významné datum, hlavně pro studenty. I v době, kdy řada výročí byla svým způsobem zprofanovaná, jsme já, a myslím si, že i většina kolegů, vnímali 17. listopad jako připomínku statečnosti, kterou v sobě studenti mají. Vždycky mě udivovala a ohromovala soudržnost akademické obce (tehdy včetně pedagogů i představitelů Univerzity), která byla asi nejvíce vidět při pohřbu Jana Opletala. A v roce 1989 nám pochopitelně myšlenka na rok 1939 připomněla, že studenti mohou nějakým způsobem zasahovat do toku dějin. Při demonstraci se mi bohužel podařilo utrpět zranění, takže jsem se do dalšího dění znovu zapojil asi s dvoudenním zpožděním po propuštění z nemocnice. Vzpomínám si, jak mě odvezli 17. 11. 1989 do Bartolomějské. Tam mě mladý policista, zodpovědný za identifikaci předvedených, upozornil, že mám celou bundu od krve. Pokrčil jsem rameny, že už to moc nezachráním a on říkal: „To víte, umírající kobyla okolo sebe vždycky kope.“ Nechtěl po mně, abych nějak reagoval, jenom měl potřebu to říct a asi se tak trochu omluvit... Po těch demonstracích zase bylo úžasné, jak jsme spolupracovali, my jsme tenkrát byli v 6. ročníku. To obrovské nadšení, které snadno proměňovalo nápady, které vznikly na stávkovém výboru, v činy. Stačilo říct, že by se mělo stát to a to, a začalo se to dít.
Mluvil jste o soudržnosti akademické obce. Navázala bych otázkou na aktuální téma. Je možné očekávat soudržnost akademické obce i v dnešní době?
Možnost, aby akademická obec byla soudržná i dnes, ta určitě je. I teď v době, kdy vznikly určité problémy s FN Motol, jsem cítil, že naprosté většině akademické obce není fakulta lhostejná. Je pravda, že někteří této situace využili k řešení otázek naprosto nesouvisejících se vztahem nemocnice a fakulty, ale to se dá asi čekat. Jenom mě opravdu mrzí ojedinělé hlasy, hovořící ve smyslu: „Dobře jim tak, že se jim vypověděla smlouva, že jim zrušili mediky v jídelně a že jim přesunou knihovnu“. To prostě není správné. Takoví členové akademické obce se sami staví mimo ni. Je to škoda a je to v rozporu s přísahou, kterou učinili minimálně při promoci, při docentuře, při profesuře. Osobně si myslím, že v době, kdy fakulta dostane nějakou ránu, měli by všichni členové akademické obce fakultu podpořit. Na druhou stranu, ty kroky byly jednoznačně mířeny tak, aby se dotkly co největší části akademické obce. V takové zkoušce ohněm jsme nakonec obstáli docela dobře. Nám ta nelehká situace mimo jiné potvrdila, že fakulta stojí za to, abychom její zájmy hájili. Řada pedagogů ukázala, že chtějí rozvíjející se fakultu, jejíž domácí i mezinárodní prestiž poroste.
Mnozí studenti se mě ptají, jak mohou vyjádřit vedení fakulty podporu. Co jim odpovíte?
Studenti i pedagogové podporu často vyjadřují. Já jsem spoustu ohlasů získal a nějaká hromadná akce asi teď není na místě. Od začátku jsme říkali, že bychom byli velmi neradi, aby třeba nějaká případná medializace poškodila fakultu nebo nemocnici. Myslím si, že jakékoliv problémy, které se teď vynořily, se musíme snažit vyřešit sami.
Překvapilo mě, jak snadno lze vypovědět fakultě smlouvu. Jak je taková věc právně ošetřena?
Myslíte za jakých podmínek se dá společná dohoda vypovědět? Správně by mělo výpovědi předcházet definování sporné otázky a pokus o její urovnání. Ale asi bych měl objasnit, jaký dokument je vlastně vypovězen. Naše soužití zatím ošetřuje tzv. Dohoda o spolupráci, která je do značné míry deklarativní. Proto jsme vždycky chtěli Dohodu aktualizovat a čekali jsme na připomínky k návrhu, který má FN Motol dokonce ještě od minulého vedení fakulty. Už při první schůzce s dr. Ludvíkem jsme tuto skutečnost připomínali. Výpověď Dohody vůbec nebyla nutná. Mohli jsme pracovat na nové podobě v době řádné platnosti Dohody.
Fungují podobné vztahy i mezi ostatními fakultami a fakultními nemocnicemi?
Téměř každá lékařská fakulta nějaký podobný problém s nemocnicí měla. Dokonce některé fakulty fungovaly řadu let bez dohody o spolupráci. Naše fakulta má nevýhodu, že jako jediná téměř nemá vlastní prostory s výjimkou rozpadajících se budov na Plzeňské.
Je na místě znepokojení kvůli problémům s převodem úvazků některých zaměstnanců 2. LF?
Tato záležitost je značně zveličována. Chtěli jsme na nemocnici převést několik úvazků z klinik, kde je výraznější podíl zdravotnických povinností školských zaměstnanců. To v první fázi nemocnice odmítla, takže budeme dále jednat a do té doby budou zmínění zaměstnanci dál dostávat mzdu od fakulty.
Jaké očekáváte další posuny v jednání s FN Motol?
Jsem optimista. Pan ředitel nám asi vysvětlí, proč některé negativní kroky provedl. Předpokládám, že bude-li o něco fakultu žádat, budou to realistické požadavky. Je-li cílem vedení kvalitní a věhlasná nemocnice a pokud k tomu 2. LF může pomoci ještě víc než dosud, určitě se budeme snažit takovým požadavkům vyhovět. Fakulta je stabilní a pevná instituce, která slyší na racionální argumenty. Bylo by nesmyslné, aby tak důležití partneři, jako je fakultní nemocnice a fakulta spolu jednali ultimativně. Na druhou stranu konstruktivní jednání o společných cílech nás všechny posune kupředu.
Děkuji za rozhovor
-jr-
Pokud jste dočetli až sem, vydržte ještě chvíli. Čeká vás bonus, který spontánně vyplynul z 1. dílu Hovorů (O)H. Jde o odpověď pana děkana na otázku, která v rozhovoru nezazněla:
...přesně si nepamatuji, kdy jsem navštívil Parlament (ale je to zaznamenáno v různých historických dokumentech a např. v knize Polojasno o listopadu 89). Mluvil jsem s JUDr. Motejlem, s nímž jsem byl v kontaktu od svých předchozích aktivit. Mezi řečí mi sdělil, že si myslí, že by „poslanci měli vidět někoho s dírou v hlavě“, takže mě vzal s sebou na jednání jakéhosi výboru. Byla tam zvláštní atmosféra, poslanci, kteří byli do té doby zvyklí jen odmávat, co se od nich chtělo, docela dychtivě poslouchali můj popis zásahu na Národní třídě. Přestože jsem jim asi neřekl o moc víc, než co mohli zjistit jinde, zdálo se, že to působilo. Po tomto slyšení následovala poměrně legrační situace. Otevřel jsem dveře a předsálí, které bylo před hodinou prázdné, bylo napěchováno novináři. Okamžitě jsem měl před ústy spoustu mikrofonů a zazněl dotaz, jak se jmenuji. Nadechl jsem se s tím, že promluvím k národu, ale jakmile jsem se představil, následovalo znuděné zabručení a vypínání reflektorů. Pak jsem zjistil, že si mne spletli se šéfem zásahové jednotky, který na témže výboru vypovídal po mně.
Pozn. aut.:
Ta historka, příběh či chcete-li „odpověď mimochodem“, se mi natolik líbila, že jsem ji původně chtěla nějakým způsobem vpašovat do rozhovoru. Avšak to by jistě nebylo novinářsky korektní. Kromě toho se mi nepodařilo vymyslet k té odpovědi otázku vhodně zasazenou do kontextu. :-) Pokud si někdo z čtenářů myslí, že našel Tu Pravou (otázku na tuto odpověď), prosím, napište mi. ;-) ]
